V současnosti je móda odsuzovat televizi (komerční či veřejnou), a přitom se na ni nedívat. Nemyslím, že by to něco vypovídalo o vlastnostech soudců, ale o jejich soudech to vypovídá mnoho – zvláště když se neomezí jen na tvrzení: „Já ji nepotřebuji,“ ale začnou hodnotit. Pak se šíří a snad už jako věčné pravdy chápou některá tvrzení, která lze jen obtížně vyvracet.

Tak pouze to, co je potřeba vědět. 1) Nova a Prima si na sebe vydělají, ale jedině reklamou, kterou mají povolenou v mnohem větším rozsahu než ČT – ta má místo toho schválenou jinou formu financování, aby se nemusela výhradně pachtit za diváckou sledovaností. 2) Žádný soukromý kanál by sám od sebe nevysílal to, co vysílá ČT na druhém programu, ale ani většinu toho, co ČT vysílá na prvním programu. 3) ČT nedostává peníze ze státního rozpočtu. A mimochodem – ČT samozřejmě sama musí do rozpočtu platit daně.

ČT působí (na rozdíl od komerčních televizí) jako služba veřejnosti, je tedy jen logické, že veřejnost (nikoli ale stát!, ČT není službou státu) tuto televizi financuje. Zároveň je i kulturním statkem, přímo bych to nazval – kulturním bohatstvím, jelikož komerční televize je jistě bohatství též (nechci tím říct, že je nekulturní sama o sobě). V evropské tradici platí, že veřejnost přispívá na uchování kulturního bohatství.

Není třeba se rozepisovat o tom, že první program ČT není stejný jako programy komerčních televizí. Nechci hodnotit, zda jsou zpravodajství, publicistika, seriály či inscenace ČT lepší než tytéž produkty komerčních televizí, ale že jsou jiné „z filozofie“, je zřejmé snad každému, kdo televizi sleduje aspoň trochu kritičtěji. Je ale také jasné, že ČT vysílá i „komerční pořady“ (soutěže, zábava, situační komedie), které mohou být horší než komerční pořady komerčních televizí. ČT je ale vysílat musí, jelikož jí to ukládají české zákony, vypracované podle evropských vzorů.

ČT se v dnes nastavených podmínkách neobejde bez většinového prvního programu. S výjimkou sportovních pořadů je druhý program sotva schopný přitáhnout početné publikum. Pouze díky ČT 1 se může věnovat menšinám (někdy snad až příliš odvážně malým), na které tak má nejen prostředky, ale i vysílací čas. Díky tomu také mají diváci možnost některé své menšinové pořady vidět. I když sledovanost těchto pořadů obvykle dosahuje jen zlomků procenta (přesto je to ve srovnání např. s menšinovými časopisy závratné číslo), dosah pořadu – tedy počet lidí, kteří ho sledují aspoň občas – překračuje hranici milionů. Díky tomu mají také šanci žít mnohé organizace kulturní, sportovní i společenské (včetně humanitárních), které se dočkají své vlastní televizní prezentace – anebo třeba minimální televizní prezentace svých vlastních sponzorů.

Na rozdíl od autora článku, na který reaguji, si netroufnu tvrdit, zda potřebujeme ČT, ale zřejmé je, že mnoho lidí a mnoho institucí u nás tuto instituci nezbytně potřebují. Cesta k tomu, aby se diváci za své peníze dočkali lepší televize, nevede přes její zrušení, ale přes její zodpovědnou kritiku.

Tento článek je reakcí na článek B. Cveka „ČT 1 nepotřebujeme“ z minulého čísla Tématu.