Minulý rok vyšla v Táboře brožurka s názvem Almanach literární dílny Agý agú hú za rok MMII (Půlnoc Tábor
2002). Je to jen jedna z ohromného počtu básnických sbírek, které dnes
vycházejí, které se nečtou a které většinou ani nestojí za čtení, nebo snad
něčím vyniká? Netroufám si čtenáře nějak jednoznačně nasměrovat, poněvadž
nejsem detailně obeznámen s vývojem celého tohoto hnutí, na první pohled
dosud mladistvého a proměnlivého. Zaměřím se nejprve na pár obecných úvah.
Kdyby byl tzv. agýismus už
uzavřeným uměleckým směrem nebo kdyby měl za sebou aspoň svůj zenit, bylo by
možná vhodnější, abych začal svou recenzi jakýmsi krátkým osvětlením jeho
historie a jeho manifestu. Ne že by manifest dosud neexistoval (podrobnosti lze
nalézt na www.volny.cz/agrevue), ale pokud se věci teprve dějí, lze najít nějaký úhel pohledu jedině in medias res. Je nutné dodat, že manifest je dílem jediné, asi
nejvýraznější osobnosti celého hnutí, takže jej lépe pochopíme teprve až
v širší souvislosti její vlastní tvorby. Snad se takové setkání na
stránkách Tématu někdy v budoucnu uskuteční. Pro dnešek přistupme tedy
k almanachu tak, jak je před námi: bez manifestu a bez jakýchkoli jiných
významných podrobností.
Agý agú hú není příliš imponující jméno, aspoň mne osobně přitahovalo
pramálo. Vyvolává dojem jakési dětinské nevázanosti, jakéhosi asi až příliš
laciného identifikování se s něčím, co má obsah jen zdánlivě a co bylo
vytvořeno k účelu pouhého hraní si
na umělce. I přesto je sympatické, musím říci, už jen to, že existují
básníci, kteří se spojují, vydávají společně almanachy, formulují své poetické
zásady a nebojí se, byť žijí a tvoří uprostřed české kotliny, přijít
s něčím, co chce být nové, možná i revoluční. Marně by tvořili velcí
mistři dávné i nedávné minulosti, pokud by v současných autorech nebudili chuť
vyzkoušet dobrodružství, jaké prožili sami. Totiž pokusit se být sám sebou, být
tím originálním, novým, nezaměnitelným člověkem uprostřed ostatních lidí, kteří
jsou také takoví, ale dosud si to neuvědomili. Dalo by se říci, že probudit
člověka k tomu, aby se stal sám sebou, je jedna z tisíců
ekvivalentních definic umění. A je-li člověk tou novostí, kterou vskutku je,
nezáleží na tom, zda je slavný nebo nikoli, zda svůj život žije na okraji zájmu
světové veřejnosti, bez naděje na Nobelovu cenu za literaturu a bez výhledu, že
se zachová v paměti budoucích generací. Almanach má proto aspoň zpočátku
plné právo na náš respekt.
Horší je to, když jej otevřeme. Ilustrace, jež se snaží představit
postupně jednotlivé autory almanachu, připomínají nepovedené komiksy efemérních
studentských plátků a celkově nepřispívají k lepšímu dojmu z knihy. Vůbec
tím nechci napadat kreslířské umění výtvarníka, který almanach ilustroval
(jedná se o Matěje Hrubeše); spíše mne trápí otázka, jakou myšlenku měl jeho počin mít. Bohužel ani autor, na jehož básně a
prózu narazíme v almanachu nejdříve a který publikuje pod jménem Lumír Slabý, patrně nepřesvědčí čtenáře
o tom, že stojí za to číst dál. Zvláště zbytečně
působí jeho chaotické, povrchní prózy, které neříkají nic a které tím dokonce
ani nešokují. A i když se v jeho tvorbě občas blýskne hlubší myšlenka nebo
opravdu prožitý, srdcem vyjádřený pocit, málo ztratí ten, kdo ji pomine.
Josef Musil, autor již zmíněného manifestu agýismu, je druhým
z osmi autorů, jejichž díla tvoří obsah recenzované knihy. Při čtení jeho
děl vytušíme v základních obrysech, co je to vlastně agýismus. Je zřejmé,
že jde o poezii vervní, v níž se
básník nebojí vlastního nitra, nýbrž otvírá se proudu jeho asociací podobně
jako Rabelais či Apollinaire. Když jsem se do Musilovy tvorby poprvé začetl,
žasnul jsem, protože nic takového jsem v dnešním Česku opravdu nečekal.
Oproti klidné, vybrušované, na detailu postavené a natolik a rádoby
sofistikované poezii, že končí v prázdné, nesmyslné póze, s níž se
všude kolem znovu a znovu setkáváme, najdeme tady vitální nonšalanci v zacházení s detailem. Hory
obrazů a z nevědomí vystupujících spojení se na nás rychle valí, a i když
nás občas pohlcují, aniž by umožňovaly reflexi, srozumitelnost, vědomou radost
z četby, něčím stále působí a
vrývají se do hloubi duše. Je to právě tím, že Musil se vyhýbá abstraktní
poezii. Používá obrazy, které zaujmou přímo
a které jsou v něm i v nás přijímány s jakousi horkostí (jde
samozřejmě nezřídka o jasně sexuální témata), jež v nás zůstává jako otisk
pečetidla ve vosku, ačkoli často nejsou přístupny racionální deskripci. To se
nejlépe projevuje v Musilově provokativnosti,
která tvoří asi nejvýraznější složku jeho talentu, dále pak v jeho smyslu
pro absurditu jako prostředek lepšího osvětlení skutečnosti (v duchu V. Havla)
a v jeho důrazu na děj. Nepíše lyriku ani epiku, píše pásma volných asociací poskládaných do dění bez příběhu; nezatěžuje
se ovšem zbytečnou ideologií surrealismu, dokonce i s
neideologickým poetismem má poměrně málo společného. A tak se musím opět
vrátit k Rabelaisovi a Apollinairovi, těm je Musil nejblíže i
v jiných ohledech, než jsou ty, které jsem dosud zmínil. Stejně jako oni
má sklon k buranství poctivců, k vitálnímu optimismu ryzího
pozemšťana, jeho svět působí demytologizovaným dojmem, nepřístupným metafyzice
a komplikovanému romantismu, on sám pak, Josef Musil, je člověk plný energie,
v čemž se k oběma Francouzům řadí téměř jako rovný k rovnému.
Také ostatní autoři almanachu stojí tu více, tu méně mimo většinový
proud dnešní poezie. Lenka Janušová,
třetí v pořadí, píše mnohem intimněji než Musil, což je typické pro
všechny autorky almanachu. Ztvárňuje
napětí mezi tím bolestným, co člověk prožívá, a chladnou, odcizenou, a díky
tomu absurdní logikou světa. Oproti Musilovi dává přednost sevřenému výrazu,
který koncentruje emocionální napětí a řezavý, téměř cynický paradox. Cit a
bezcitnost jsou v její poezii vyváženými základními tóninami. Nezbývá
místo pro pózu, na to je Janušová příliš vážně zaujatá tím, co píše. Angažuje se, v čemž je asi spiritus
rector toho, čemu v Táboře říkají agýismus. Z angažovanosti (a tím teď vůbec nemyslím nějaký politický nebo
společenský postoj, nýbrž mám na mysli to, co by se dalo vystihnout slovem vydanost) vyplývá odvaha a naléhavost;
dvě vlastnosti, na něž česká poezie jinak už téměř zapomněla.
Po Lence Janoušové následují básně Markéty
Šáchové, které jsou ještě sevřenější a spořejší a které se podle mého
názoru vyznačují větším básnickým uměním. Ačkoli jsou v odvaze,
naléhavosti a určité upřímné drsnosti podobné tomu, co jsem přečetl od
předchozí básnířky, působí často obsahovou chudobou či jakousi nevyzrálostí;
gesta spolu s pózováním převládají nad tím, co by se dalo nazvat vyvážený,
vnitřně vybojovaný, rozrůzněný postoj. Ovšem tam, kde se Šáchová přimkne
k tématu, k němuž již dorostla, představuje možná to nejlepší, co lze
v almanachu nalézt. Takovou básní je např. Trocha lyriky, která klasickým způsobem a s mistrnou
vyvážeností zpracovává téma pozdně podzimní přírodní nálady.
Mnohem výraznější příklon k současné módě představují ovšem básně
páté autorky, tajemné Markéty J.
Sofistikovaná sevřenost několikaveršových čísel plných náznaků a průměrné
nápaditosti neposkytuje nic nového. Abych se přiznal, jsem tímto typem poezie
vždy již apriori unaven a nemohu se
k ní rozumně vyjadřovat.
Šestý autor, Jiří Bláha, mne
velmi potěšil svými originálními prózami. Naopak jeho „agýistická báseň“ působí
dojmem prázdné nucenosti, hromady slov napsané bez prožitku a z naprosto
vnějších důvodů. Bláha je skvělý prozaický talent. Píše s lehkostí a
průzračností, kterou by mu záviděl i Caesar, protože ten byl na rozdíl od něj
až příliš suchopárný. Metafyzika, romantismus ani psychologizování
v Bláhových prózách nemají místo, důraz je kladen naopak na to, co
Francouzi nazývali esprit, totiž na
duchaplnou vtipnost, okouzlující a věcnou fantazii, která sebe ani čtenáře
nebere příliš vážně, ačkoli je svrchovaně korektní. Jeho pohádky pro dospělé,
z nichž nám zatím představil jen Kyborgův
deníček, bych si představoval nejraději v několika svazcích
s koženou vazbou, které bych pročítal před spaním s toutéž rozkoší
jako Kulhavého ďábla od Alain-Reného
Le Sage. Agýismus mi jednoduše připomíná francouzskou literaturu, přičemž
tvorba Bláhova a Musilova mají nejspíše stejné podobnosti a stejné divergence,
jaké najdeme v dějinách francouzské literatury mezi autory zdůrazňujícími
esprit a autory zdůrazňujícími vitální spontánnost.
Zbývají nám dva hosté
almanachu. Prvním je Lucie Filipská,
jejíž poezie se celkem podobá tomu, co jsme četli od Markéty J., ačkoli je snad
trochu vyhrocenější a ještě více pozérská. Myslím, že by se ztratila
v poezii, která se publikuje v prestižních, dotovaných literárních
časopisech. Zuzana Růžičková, druhý
z hostů, jde ve své tvorbě o poznání hlouběji, zvláště si cením její
krátké básně v próze Teorie
relativity mého srdce pro skvělou výstižnost, k níž patří všechno od
fantazie, přes schopnost ovládat řeč až po sebezpytování.
Je-li agýismus novou nadějí české literatury, to se teprve ukáže. A samozřejmě to nebude záviset tolik na úsudku literárních kritiků, jako na něm samotném a jeho dalším růstu a vitalitě. Bylo by dobře, kdyby svůj boj vybojoval se ctí.