Minulý rok vyšla v Táboře brožurka s názvem Almanach literární dílny Agý agú hú za rok MMII (Půlnoc Tábor 2002). Je to jen jedna z ohromného počtu básnických sbírek, které dnes vycházejí, které se nečtou a které většinou ani nestojí za čtení, nebo snad něčím vyniká? Netroufám si čtenáře nějak jednoznačně nasměrovat, poněvadž nejsem detailně obeznámen s vývojem celého tohoto hnutí, na první pohled dosud mladistvého a proměnlivého. Zaměřím se nejprve na pár obecných úvah.

 

                Kdyby byl tzv. agýismus už uzavřeným uměleckým směrem nebo kdyby měl za sebou aspoň svůj zenit, bylo by možná vhodnější, abych začal svou recenzi jakýmsi krátkým osvětlením jeho historie a jeho manifestu. Ne že by manifest dosud neexistoval (podrobnosti lze nalézt na www.volny.cz/agrevue), ale pokud se věci teprve dějí, lze najít nějaký úhel pohledu jedině in medias res. Je nutné dodat, že manifest je dílem jediné, asi nejvýraznější osobnosti celého hnutí, takže jej lépe pochopíme teprve až v širší souvislosti její vlastní tvorby. Snad se takové setkání na stránkách Tématu někdy v budoucnu uskuteční. Pro dnešek přistupme tedy k almanachu tak, jak je před námi: bez manifestu a bez jakýchkoli jiných významných podrobností.

 

                Agý agú hú není příliš imponující jméno, aspoň mne osobně přitahovalo pramálo. Vyvolává dojem jakési dětinské nevázanosti, jakéhosi asi až příliš laciného identifikování se s něčím, co má obsah jen zdánlivě a co bylo vytvořeno k účelu pouhého hraní si na umělce. I přesto je sympatické, musím říci, už jen to, že existují básníci, kteří se spojují, vydávají společně almanachy, formulují své poetické zásady a nebojí se, byť žijí a tvoří uprostřed české kotliny, přijít s něčím, co chce být nové, možná i revoluční. Marně by tvořili velcí mistři dávné i nedávné minulosti, pokud by v současných autorech nebudili chuť vyzkoušet dobrodružství, jaké prožili sami. Totiž pokusit se být sám sebou, být tím originálním, novým, nezaměnitelným člověkem uprostřed ostatních lidí, kteří jsou také takoví, ale dosud si to neuvědomili. Dalo by se říci, že probudit člověka k tomu, aby se stal sám sebou, je jedna z tisíců ekvivalentních definic umění. A je-li člověk tou novostí, kterou vskutku je, nezáleží na tom, zda je slavný nebo nikoli, zda svůj život žije na okraji zájmu světové veřejnosti, bez naděje na Nobelovu cenu za literaturu a bez výhledu, že se zachová v paměti budoucích generací. Almanach má proto aspoň zpočátku plné právo na náš respekt.

 

                Horší je to, když jej otevřeme. Ilustrace, jež se snaží představit postupně jednotlivé autory almanachu, připomínají nepovedené komiksy efemérních studentských plátků a celkově nepřispívají k lepšímu dojmu z knihy. Vůbec tím nechci napadat kreslířské umění výtvarníka, který almanach ilustroval (jedná se o Matěje Hrubeše); spíše mne trápí otázka, jakou myšlenku měl jeho počin mít. Bohužel ani autor, na jehož básně a prózu narazíme v almanachu nejdříve a který publikuje pod jménem Lumír Slabý, patrně nepřesvědčí čtenáře o tom, že stojí za to číst dál. Zvláště zbytečně působí jeho chaotické, povrchní prózy, které neříkají nic a které tím dokonce ani nešokují. A i když se v jeho tvorbě občas blýskne hlubší myšlenka nebo opravdu prožitý, srdcem vyjádřený pocit, málo ztratí ten, kdo ji pomine.

 

                Josef Musil, autor již zmíněného manifestu agýismu, je druhým z osmi autorů, jejichž díla tvoří obsah recenzované knihy. Při čtení jeho děl vytušíme v základních obrysech, co je to vlastně agýismus. Je zřejmé, že jde o poezii vervní, v níž se básník nebojí vlastního nitra, nýbrž otvírá se proudu jeho asociací podobně jako Rabelais či Apollinaire. Když jsem se do Musilovy tvorby poprvé začetl, žasnul jsem, protože nic takového jsem v dnešním Česku opravdu nečekal. Oproti klidné, vybrušované, na detailu postavené a natolik a rádoby sofistikované poezii, že končí v prázdné, nesmyslné póze, s níž se všude kolem znovu a znovu setkáváme, najdeme tady vitální nonšalanci v zacházení s detailem. Hory obrazů a z nevědomí vystupujících spojení se na nás rychle valí, a i když nás občas pohlcují, aniž by umožňovaly reflexi, srozumitelnost, vědomou radost z četby, něčím stále působí a vrývají se do hloubi duše. Je to právě tím, že Musil se vyhýbá abstraktní poezii. Používá obrazy, které zaujmou přímo a které jsou v něm i v nás přijímány s jakousi horkostí (jde samozřejmě nezřídka o jasně sexuální témata), jež v nás zůstává jako otisk pečetidla ve vosku, ačkoli často nejsou přístupny racionální deskripci. To se nejlépe projevuje v Musilově provokativnosti, která tvoří asi nejvýraznější složku jeho talentu, dále pak v jeho smyslu pro absurditu jako prostředek lepšího osvětlení skutečnosti (v duchu V. Havla) a v jeho důrazu na děj. Nepíše lyriku ani epiku, píše pásma volných asociací poskládaných do dění bez příběhu; nezatěžuje se ovšem zbytečnou ideologií surrealismu, dokonce i s neideologickým poetismem má poměrně málo společného. A tak se musím opět vrátit k Rabelaisovi a Apollinairovi, těm je Musil nejblíže i v jiných ohledech, než jsou ty, které jsem dosud zmínil. Stejně jako oni má sklon k buranství poctivců, k vitálnímu optimismu ryzího pozemšťana, jeho svět působí demytologizovaným dojmem, nepřístupným metafyzice a komplikovanému romantismu, on sám pak, Josef Musil, je člověk plný energie, v čemž se k oběma Francouzům řadí téměř jako rovný k rovnému.

 

                Také ostatní autoři almanachu stojí tu více, tu méně mimo většinový proud dnešní poezie. Lenka Janušová, třetí v pořadí, píše mnohem intimněji než Musil, což je typické pro všechny autorky almanachu. Ztvárňuje napětí mezi tím bolestným, co člověk prožívá, a chladnou, odcizenou, a díky tomu absurdní logikou světa. Oproti Musilovi dává přednost sevřenému výrazu, který koncentruje emocionální napětí a řezavý, téměř cynický paradox. Cit a bezcitnost jsou v její poezii vyváženými základními tóninami. Nezbývá místo pro pózu, na to je Janušová příliš vážně zaujatá tím, co píše. Angažuje se, v čemž je asi spiritus rector toho, čemu v Táboře říkají agýismus. Z angažovanosti (a tím teď vůbec nemyslím nějaký politický nebo společenský postoj, nýbrž mám na mysli to, co by se dalo vystihnout slovem vydanost) vyplývá odvaha a naléhavost; dvě vlastnosti, na něž česká poezie jinak už téměř zapomněla.

 

                Po Lence Janoušové následují básně Markéty Šáchové, které jsou ještě sevřenější a spořejší a které se podle mého názoru vyznačují větším básnickým uměním. Ačkoli jsou v odvaze, naléhavosti a určité upřímné drsnosti podobné tomu, co jsem přečetl od předchozí básnířky, působí často obsahovou chudobou či jakousi nevyzrálostí; gesta spolu s pózováním převládají nad tím, co by se dalo nazvat vyvážený, vnitřně vybojovaný, rozrůzněný postoj. Ovšem tam, kde se Šáchová přimkne k tématu, k němuž již dorostla, představuje možná to nejlepší, co lze v almanachu nalézt. Takovou básní je např. Trocha lyriky, která klasickým způsobem a s mistrnou vyvážeností zpracovává téma pozdně podzimní přírodní nálady.

 

                Mnohem výraznější příklon k současné módě představují ovšem básně páté autorky, tajemné Markéty J. Sofistikovaná sevřenost několikaveršových čísel plných náznaků a průměrné nápaditosti neposkytuje nic nového. Abych se přiznal, jsem tímto typem poezie vždy již apriori unaven a nemohu se k ní rozumně vyjadřovat.

 

                Šestý autor, Jiří Bláha, mne velmi potěšil svými originálními prózami. Naopak jeho „agýistická báseň“ působí dojmem prázdné nucenosti, hromady slov napsané bez prožitku a z naprosto vnějších důvodů. Bláha je skvělý prozaický talent. Píše s lehkostí a průzračností, kterou by mu záviděl i Caesar, protože ten byl na rozdíl od něj až příliš suchopárný. Metafyzika, romantismus ani psychologizování v Bláhových prózách nemají místo, důraz je kladen naopak na to, co Francouzi nazývali esprit, totiž na duchaplnou vtipnost, okouzlující a věcnou fantazii, která sebe ani čtenáře nebere příliš vážně, ačkoli je svrchovaně korektní. Jeho pohádky pro dospělé, z nichž nám zatím představil jen Kyborgův deníček, bych si představoval nejraději v několika svazcích s koženou vazbou, které bych pročítal před spaním s toutéž rozkoší jako Kulhavého ďábla od Alain-Reného Le Sage. Agýismus mi jednoduše připomíná francouzskou literaturu, přičemž tvorba Bláhova a Musilova mají nejspíše stejné podobnosti a stejné divergence, jaké najdeme v dějinách francouzské literatury mezi autory zdůrazňujícími esprit a autory zdůrazňujícími vitální spontánnost.

 

                Zbývají nám dva hosté almanachu. Prvním je Lucie Filipská, jejíž poezie se celkem podobá tomu, co jsme četli od Markéty J., ačkoli je snad trochu vyhrocenější a ještě více pozérská. Myslím, že by se ztratila v poezii, která se publikuje v prestižních, dotovaných literárních časopisech. Zuzana Růžičková, druhý z hostů, jde ve své tvorbě o poznání hlouběji, zvláště si cením její krátké básně v próze Teorie relativity mého srdce pro skvělou výstižnost, k níž patří všechno od fantazie, přes schopnost ovládat řeč až po sebezpytování.

 

                Je-li agýismus novou nadějí české literatury, to se teprve ukáže. A samozřejmě to nebude záviset tolik na úsudku literárních kritiků, jako na něm samotném a jeho dalším růstu a vitalitě. Bylo by dobře, kdyby svůj boj vybojoval se ctí.