V minulém čísle Tématu jsem se pokusil představit (v recenzi s názvem Vážení) jednu ze tří částí básnické tvorby Radka Čecha, jak ji lze najít na internetu (www.totem.cz). Básně, které mají sociálně protestní nebo ironický obsah, tvoří v mém poněkud umělém dělení část druhou. Také v nich a za nimi je obsažena reflexe lidského údělu, nyní ale vychází více ven a všímá si kolem sebe s usebranou bolestí, jež se zvnitřňuje až v sarkasmus, lidské falešnosti, nepoctivosti, obecné porušenosti světa. Nad potřebou vychovávat, nad mířením ke změně převažuje v Radkově poezii faktičnost, jež je vnímána v jakési nevyslovené samotě básníka, ne-li přímo v jeho bezmoci.

Sonet Jaro (o struktuře ABAB ABAB CDE CDE s nepravidelným počtem slabik ve verši) vytváří složitou disonantní melodii, souznící s výrazně deziluzivním obsahem. Roční období, jež je zpravidla vnímáno velmi pozitivně jako posel naděje a nového života, je v této básni spojeno s představou otevřených popelnice, jejichž víka zmítaná větrem zvoní umíráček zimě, „když prach ze špinavých silnic / poryvy větru unášejí...“ Je časné ráno, rackové krouží nad řekou, proti nim jsou postaveni černí havrani, kteří se stávají symbolem té neutěšené melodie umíráčku a bolesti, již vyvolává v srdci. Proto také básník říká, že havrani jsou snad jediný, koho „rušivá smuteční hrana“ souží. A vše se po těchto dvou úvodních strofách zřetelně převtěluje v symboly. To, co jsme dosud mohli vnímat spíše jako báseň, která líčí nějaké konkrétní místo a konkrétní čas, nějaký pocit z konkrétní situace, to se v Radkových rukou stává vizí celé jedné stránky světa: „...v přístavech hlučného blahobytu / špíny a rušného zmatku / na nějž se tak rychle zvyká // jako na daně za ubohou totalitu / co váže konopnou oprátku / svědomí které už nezavzlyká.“ Havrani i racci se stávají s celou scenérií součástí tohoto duchovního dramatu současnosti, ba lidských dějin vůbec. Jaro, v kterém zní hrana, to je ta odvrácená tvář skutečnosti, námi nepovšimnutá díky klopotě a rozptýlení našich životů. Hlučný blahobyt fyzické i mravní špíny, zmatek a zvyk jsou snadné, protože umožňují člověku nevidět. Svědomí nevolá, nevzlyká, necítí se zraněno, popřeno, bylo totiž oběšeno – podobně jako se za totality věšeli nepohodlní šiřitelé pravdy. Je oběšeno bez povšimnutí námi samými a naším zvykem žít ve slepé totalitě rozptýleného, sobě samému ukradeného života.

Blíže k ironické poloze je báseň Literát, básník..., jež chladnokrevným řezem přímo do morku kostí hořce karikuje určitý až příliš běžný typ literátů. Báseň je napsaná krátkými verši, má formu dramatického monologu o sevřeném, napnutém rytmu, jenž je přesahy spojen do souvislého spádu. Čteme: „Sestoupil jsem / z trůnu své židle / a odložil insignie / od nichž mám / modré prsty...“ Směšný i strašný zároveň! Symbol pýchy, která ať sedí na sebedražších trůnech, ať drží ve svých rukou sebemocnější armády, přece jen v porovnání s věčností nemá víc než židle a pera, než bezcenné věci. K umělcům jistě od nepaměti patří ješitnost, dokonce i pýcha, avšak sotva je někdy někdo spojoval s pýchou králů tak, jak to činí Radek. On jde však ještě dál a bezprostředně po „modrých prstech“ čteme: „...a zahleděl se / do dne / a pochopil / že jsem horší / gauner / než samozvaný král / který nemá / nikdy nic jisté / zatímco / vládci slova / jen zbaběle / hekají / něco o nepochopení.“ Ten pyšný literát cosi sám o sobě pochopil. Co pochopil? Radek stále míří k témuž středu, totiž k poctivosti, k boji o svou vlastní identitu. Samozvaný král, a nyní musíme odhlédnout od toho, že patrně spáchal nejrůznější zločiny, protože to není prizma analogie, o kterou v básni jde, tedy onen král do něčeho jde, cosi riskuje, vystavuje se možnosti porážky, musí být aktivní a stavět se skutečnosti tváří v tvář. To dnes literáti nedělají. Sedí v povýšenosti na svých směšných i strašných trůnech, odkud si nárokují brát nám peníze z našich peněženek, tváří se jako vtělení veškeré moudrosti a mravnosti, a přitom jsou schovaní v závětří nesmírné impotence vlastního tvůrčího neúsilí, neschopnosti, zbabělosti. Ačkoli Radek neříká, co náš literát s palčivým plodem svého sebezpytu udělá, myslím, že je naprosto jasné, že ho nějakým způsobem potlačí, a nebude se přitom štítit jakékoli lži či komedie.

V básni Dobrá nálada Radek ironizuje vesnickou slavnost, ovšem i tady nakonec ucítíme jeho hořkotemný leitmotiv. Formálně se jedná opět o báseň nepravidelnou, která je tvořena krátkými verši s častými přesahy, avšak nyní připomíná spíše flašinet pouličního baviče. Když Radek hovoří o párcích, pivech, starostovi s jeho ženou, o dechovce, bigbítu, o dojemném souručenství faráře a policajta, popíjejících spolu matonku, snad bychom již podlehli onomu maločeskému instinktu spokojenosti, ba dojetí z něčeho tak pěkného. Jenže báseň se uzavírá tímto čtyřverším: „Na sklonku dne / návsí tepe / obecně schválená / dobrá nálada.“ Tím se všechno mění, a to hned v několika rovinách. Předně v té existenciální, neboť opravdovost dobré nálady je zpochybněna; kousli jsme do jabka, jež je uvnitř shnilé. Ale tato dobrá nálada bez spontánnosti, bez životní probuzenosti, o níž svědčí takový protiklad maločeského kýče, jakým je např. Řek Zorbas, je navíc ještě do značné míry i zárodkem servility vůči politickým autoritám, onoho spokojeného života organizovaného milostpánem starostou. Konečně za zmínku stojí úvaha nad tím, že Radkův pohled vnímá těmi posledními verši celou situaci tak trochu jako jakési zoo, jako voliéru, v níž se hemží neboze šťastná zvířena bez záblesku rozumu a vědomí.

Nejvýznamnější básní z druhé skupiny děl Radka Čecha je však podle mého názoru Obyčejný Čech. V ní se ukazuje i mnoho pohledů, jež jsou pro nás zatím možná nečekané. Z jednoho nebo ze dvou slov složené verše vytvářejí jednu dlouhou strofu, začínající takto: „Ve stoje / vleže / sedě / i běže / trávím / své tělo / nápojem / pokleslým...“ Další verše, ve kterých se básnický subjekt žoviálně a také s jakousi fatalistickou spokojeností s během života přiznává k tomu, že pil a že pije, že měl rád různé dívky, že žádné nezahnul, neboť nebylo s kým, jasně prozrazují záměr obnažit banalitu života. Báseň ostatně končí takto: „Teď si / čtu básně / a je mi / krásně / Ale život / je jinde / to dávno / vím / Já / nalitý jak měch / Jako vy / obyčejný / Čech.“ Oproti jiným Radkovým básním se nyní nepotkáváme s existenciálním napětím, s tíživým úkolem našeho života, jenž stojí tváří v tvář své vlastní zradě. Řekl bych dokonce, že Obyčejný Čech má veselý, smířlivě sebeironický podtón. Čechem je totiž jednak Radek sám, to je jeho jméno, jednak všichni, kdo se hlásí k této národnosti, ale především je to vlastně úplně každý, kdo si uvědomí banalitu svého života. Ta by se sice dala možná přímo definovat slovy „život je jinde“, nicméně i přesto tvoří valnou část našeho pobytu na tomto světě. Život mimo život, jak o něm v básni píše Radek, není však nutně čímsi negativním; v této poušti banality může přežívat, ba prosperovat i něco, co ji zcela překračuje – a právě k tomuto máme my Češi tradičně velmi blízko, např. ve Švejkovi. Jistěže právě Švejk je nejednou kamenem úrazu, bývá odsuzován, pohrdán, ba i smetáván ze stolu jako neheroický člověk, člověk bez mravního rigorismu, bez nějakého údajně opravdového příkladu pro život. Radek ale, zdá se, chce pochopit tu část našich životů, která je mimo život; nachází tam i sebe, i sebe ironizuje. Jeho existenciální tázání, jak je známe z jiných básní, neupadá do pózy izolovaného myslitele, který se vyhnul banalitě prosakující životem lidí v jeho okolí. Vědomí, že je na tom podobně, a vědomí, že život je jinde, z něj však dělají neobyčejného Čecha. To je vlastně smysl celé básně, jak jí rozumím já. Není veselá díky tomu, že by něco opěvovala nebo že by se s něčím smířila, je veselá proto, že si banalitu přiznává a tím přiznáním do ní vnáší myšlenku, tedy vlastně autenticitu. Jak je takovýto princip pozdvižen až k samému vrcholu v Haškově Švejkovi, o tom se snad rozepíšu jindy a mnohem obšírněji.

S třetí částí Radkovy tvorby seznámím čtenáře Tématu až v lednovém čísle. Zdá se mi to nakonec nejvhodnější řešení z mnoha různých důvodů. Doufám, že se za toto drobné nedodržení slibu na mne nebudete zlobit.