Eric Blair, který si mnohem později vzal za literární pseudonym jméno
jedné z říček anglického venkova, totiž Orwell, se narodil v roce 1903 v Indii. Jeho otcem byl
britský koloniální úředník a matkou Francouzka. Rodina se, ovšem bez otce,
který zůstal v Indii, odstěhovala do Anglie, kde prožila typický život
střední třídy. Blair nějaký čas sloužil v Indické imperiální policii, ale od
roku 1928 začal jako nezávislý autor, esejista a romanopisec působit opět
v Anglii. Stal se socialistou a radikálním bojovníkem proti fašismu.
Odešel proto do španělské občanské války, kde byl zraněn. Říká se, že zkušenost
s fanatismem navzájem řevnivých skupin uvnitř španělského socialistického
hnutí měla rozhodující význam pro jeho pozdější vystřízlivění. Pod dojmem
celkové situace v Evropě v době před vypuknutím světové války dospěl
postupně k radikálnímu odmítnutí veškeré totalitní ideologie. Také jeho těžká
nemoc mu vnucovala deziluzivní a nadčasový pohled na svět. Roku 1943 začal psát
slavnou bajku Farma zvířat, kterou
kvůli jejímu zjevně antisovětskému zaujetí nenašel v době velké koalice
USA, Velké Británie a SSSR nikdo odvahu vydat. Když se po válce stal módním
optimismus a lidé se opájeli vyhlídkami na věčný mír, zůstal spolu se zásadovým
Churchillem Orwell na straně obětí komunistické zvůle. Začal totiž pracovat na
svém opus magnum, v němž
románovou formou zachytil až do nejhlubších principů fungování každé totalitní
společnosti. Rudí propagandisté snad žádného spisovatele neměli
v nenávisti tak jako právě tohoto anglického socialistu, jejž obviňovali
například z toho, že napsal román 1984
lokajsky na přímou žádost Churchillovu, aby podpořil jeho ostře
antikomunistický projev ve Fultonu. A kdyby to byla pravda, sloužilo by to
Orwellovi samozřejmě jen ke cti. Je však třeba říci, že v době, kdy psal
1984, zároveň umíral na tuberkulózu... a je to znát i v obsahu jeho
poselství, které míří daleko za konkrétní historickou situaci, k níž by se
vázal každý pouhý pamflet. Kromě Farmy zvířat a 1984 napsal Orwell ještě řadu
jiných děl, která se však zdaleka neproslavila tak jako tato a jimž se nyní
nebudu věnovat. Orwell umřel v roce 1950.
V jednoduše napsané, krátké a průzračně jasné bajce, která není
opatřená ani čárkou autorského komentáře, se ocitáme nejprve na Panské farmě,
již vlastní jistý Mr. Jones. Starý kanec Major, jenž mezi naivními a celkem
dobromyslnými zvířaty proslul svou moudrostí, se obrací na své soudruhy
s vizí lepšího života. Připomíná jim utrpení, vykořisťování a ponížení,
jakému jsou zvířata vystavena, a to prý zcela zbytečně. Anglická půda je podle
Majora úrodná a zajistila by spokojený život všem zvířatům, kdyby ovšem nebylo člověka. Člověk musí být svržen,
zvířatům musí být zakázáno ho jakkoli napodobovat a jejich úkolem zůstává vždy
především bojovat proti němu s neutuchající nenávistí. Majorovo vystoupení
je uzavřeno opravdu dojemnou a krásnou vizí zvířecí vzájemnosti, blahobytu,
míru a lásky.
Orwell trefně ukazuje, že vášně, které vynesly komunismus nahoru, byly
vlastně oprávněné a vycházely z otřesné a ničím neospravedlnitelné bídy,
v níž žily milióny dělníků v 19. století. Avšak komunismus se na rozdíl od
sociálně demokratického hnutí, které si za cíl vzalo spíše faktické zlepšení
postavení dělníků v rámci fungujícího demokratického státu, soustředil na
onu nenávist, o které mluvil Major a která měla přivést opravdový ráj na zemi.
Právě v tomto bodě se Orwellova bajka stává analýzou komunistických
premis. Na naší farmě se mezitím Majorovo učení dočkalo systematizované formy,
tzv. animalismu, jehož autory se
stala tři nejvlivnější prasata Kuliš, Napoleon a Pištík. Orwell v líčení
charakterů jednotlivých zvířat dovede tak plasticky, organicky i alegoricky
propojit individualitu s obecnou rolí, jakou má zvíře v bajce hrát, že se
mi občas obdivem k jeho umění až tají dech. Hned na začátku se vůdci
nového hnutí svorně projevují rigorismem a pohrdáním všední lidskou láskou k
pohodlí a ke tretkám; jejich učení se postupně stává samočinnou mašinérií, která
je z pozice vědoucích vnucována
spoluporobeným údajně v jejich
vlastním zájmu. A když se zvířatům podařilo jednou vyhnat Jonese spontánní akcí pryč, otevřely se tak dveře
k nové nesvobodě.
Ale Orwell s velkou přesvědčivostí nejprve líčí různé krásné dojmy
z neočekávaně a dočasně nabyté svobody, jež naivní a veskrze ryzí zvířata
prožívala. Panská farma byla přejmenována na Farmu zvířat, přičemž Kuliš s Napoleonem stanovili sedm přikázání,
která nechali napsat na vrata stodoly a v nichž bylo opravdu celkem
poctivě shrnuto Majorovo učení. A zvířatům se dařilo velmi dobře. Ovládal je
totiž duch spontánní a jednomyslné víry ve společné dílo, pro které se
obětovala (některá více, některá méně). Každou neděli se schůzovalo, zvířata
hlasovala o plánu na příští týden a o rezolucích, jež dovedla vytvářet ovšem
pouze prasata. Brzy se však projevila řevnivost mezi Kulišem a Napoleonem,
kteří spolu v ničem nesouhlasili, ať už šlo o cokoli. Z povah i ze
sociálního postavení obou vůdců vyplynul naprosto rozdílný přístup
k revoluci. Kuliš byl naivní intelektuál, jenž vsázel na osvětu, jenž
zakládal různé organizace jako Ligu čistých ocasů pro krávy nebo Hnutí za
bělejší vlnu pro ovce a jenž asi opravdu usiloval především o dobro všech.
Naopak Napoleon přistoupil k věci cynicky a jako k otázce moci, vzal si devět štěňat stranou od
ostatních zvířat a prohlásil, že se bude věnovat jejich výchově. Nedlouho poté
se Jones pokusil získat farmu násilím zpět, což se mu však nezdařilo.
V bitvě o farmu se mimořádně vyznamenal Kuliš.
Jeho vedoucí postavení mezi zvířaty bylo upevňováno navíc erudicí,
kterou získával studiem zemědělské literatury, jež po Jonesovi na farmě zbyla.
Měl různé nápady na inovace, mezi nimiž nejvýznamnější byl návrh na postavení
větrného mlýna. Napoleon ovšem všechny plány odmítal, aniž měl jasné argumenty
proti. Jeho vliv sice ještě stále farmu rozděloval, nicméně ze dne na den
slábl. Při jednom řečnickém vystoupení, kdy Kuliš vykresloval obraz ideální
budoucnosti zajištěné větrným mlýnem, vběhli na Napoleonův pokyn do stodoly
obrovští psi s obojky pobitými ocelovými trny. Kuliš vzal nohy na ramena a
už se na farmě neobjevil. Napoleon se hned chopil moci: zrušil schůze spolu
s hlasováním, soustředil moc do svých rukou a z Pištíka udělal svého
ministra lži. Tento Pištík dovednou rétorikou přesvědčil zvířata o tom, že
Kuliš byl vlastně zločinec a že Napoleon se chopil moci proti své vlastní vůli,
totiž jen s ohledem na dobro celku. Propaganda začala stavět na neurčitém
zastrašování tvrzeními toho typu, že bez Napoleona a všech jeho činů by se
Jones opět zmocnil farmy – podstatou nového systému se pak stala disciplína a
respektování Napoleonovy neomylnosti. Orwell opět jde k jádru věci!
Distribuce moci, vytvoření mechanismů, které by co nejlépe bránily zneužití
moci, to je hlavní kámen úrazu všech revolučních idealistů. Nerespektují
realitu a staletou zkušenost zrání
liberální demokracie, a proto dříve či později upadají do tyranského režimu.
Od chvíle, kdy se na Farmě zvířat chopil moci Napoleon, dochází rychle
k úpadku, k cynickému zneužívání dobré víry prostých zvířat,
k falšování původních přikázání a s tím vším i k flagrantnímu
kastovnictví, v němž se prasata stále více přibližují bývalému Jonesovu
postavení na farmě. Kniha končí přípitkem, při kterém Napoleon v družném
veselí s ostatními farmáři z okolí přejmenuje statek zpátky na
Panskou farmu. Orwellovi se tak podařilo v jeho bajce ukázat
s nemilosrdnou a vážnou pravdivostí mechanismus lži, manipulace a kupčení,
jenž vedl k takovému konci. Stále je to četba šokující a nesmírně poučná.
Nedocenitelný je důraz, jaký Orwell klade na konkrétní, osobní osudy brutálně
zneužívaných zvířat, jejichž dobrá víra a slepá naivita z nich dělá
v pravém slova smyslu svaté mučedníky, ale zároveň i přisluhovače čistého
zla.
Dalo by se říci, že Farma zvířat ukazuje, jak se revoluce vrací tam,
odkud vzešla. Avšak tyranie, kterou zavedl kanec Napoleon, jako by měla svou
jinou logiku, než byla logika farmáře Jonese. Svržením Jonese se podařilo
odstranit jakousi spíše spontánně vzniklou vadu v systému tím, že veškerá
spontánnost jeho vývoje byla popřena, zakázána. Když se díky tomu systém
proměnil v tyranii, prostředkem jejího fungování se stala násilím
podporovaná lež. A právě analýze společnosti, která již dlouho žije
v takovéto tyranii, věnoval Orwell svůj román 1984. Podobně jako u Farmy
zvířat jsou také tu prostředkem největší působivosti a hloubky postřehu
konkrétní osudy lidí, zvláště hlavní postavy – Winstona Smithe. Čtenář se s ním ztotožňuje a spolu s ním
prožívá opravdu čtivý příběh, který
na první pohled možná vypadá jako obyčejná dobrodružná literatura. Ale kdo
zažil reálný socialismus, bude s velkou pravděpodobností naprosto ohromený
do detailu propracovanou orwellovskou vizí, jež se právě u nás ve východním
bloku téměř beze zbytku před zhruba třiceti lety naplnila.
Winston je průměrný člen Strany (jejíž ideologie se nazývá Angsoc) a žije ve
futuristickém Londýně z roku 1984, v šedivém, odosobněném panelákovém
sídlišti, které je plné plakátů s portrétem nejvyššího diktátora, Velkého
bratra. Nápis pod obrazem zní: Velký
bratr tě sleduje. Ve svém bytě má Winston stejně jako všichni ostatní
obrazovku, již nelze vypnout a která má dvě základní funkce: jednak se
z ní stále hrne propaganda, tedy je určena k vymývání mozků, jednak
s její pomocí je každý ve svém bytě sledován (je viděn i slyšen) tzv. Ideopolicií. Hned na druhé stránce
románu Orwell říká (1984, Naše vojsko
Praha 1991): „Člověk musí žít – a žil, ze zvyku, který se stal pudovým –
v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb,
pokud není tma, zaznamenán.“ Z Winstonova okna je vidět tři sta metrů
velká, zářivě bílá betonová pyramida, v níž sídlilo tzv. Pramini neboli Ministerstvo pravdy. Na
bílém průčelí této budovy stála tři hesla strany: 1. válka je mír, 2. svoboda
je otroctví, 3. nevědomost je síla. Kromě Pramini jsou v obrovské
totalitní říši, v níž Winston žije a jež se jmenuje Oceánie, i další ministerstva: Mírmini (Ministerstvo míru), Hojmini
(Ministerstvo hojnosti), Lamini (Ministerstvo lásky). O Orwell píše:
„Ministerstvo lásky věru nahánělo hrůzu. Nemělo vůbec okna... Bylo to
ministerstvo, kam se nedalo vstoupit jinak než v oficiální záležitosti, a
to pouze tak, že člověk musel proniknout zátarasy z ostnatého drátu,
ocelovými dveřmi a územím skrytých kulometných hnízd. Dokonce i po ulicích
vedoucích k vnějším ochranným zařízením se potulovali strážci
s výrazem goril, v černých uniformách, ozbrojeni obušky, zavěšenými
po boku.“
V Oceánii se pije nechutný Gin
vítězství a kouří se Cigarety
vítězství. V televize se dávají pravidelně tzv. Dvě minuty nenávisti, jež v lidech dovedně budí hysterickou
nenávist k údajným nepřátelům režimu. Kromě televize jsou plná podobné
brutality i kina. „Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich
člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách
se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstychtivosti,
touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako
elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence.“
Winston pracuje na Ministerstvu pravdy a náplní jeho práce je falšování
historie. Kdykoli se změní politika strany, přepisují se všechny noviny
minulosti, aby se zdálo, že strana vždy hlásala totéž. Oceánie všechno vyrábí
strojově, dokonce i romány nebo pornografii. Porno je určeno pro tzv. proléty, pro nejnižší lidové vrstvy,
které žijí v naprosté nevědomosti a zmanipulovanosti. Člověkem
v plném slova smyslu je v Oceánii pouze člen strany.
Winstonovi je z celého oceánského systému stále více zle: „Z obrazovky se dál linula vybájená statistika. V porovnání s předcházejícím rokem bylo více potravin, více domů, víc nábytku, víc hrnců, víc paliva, víc lodí, víc vrtulníků, víc knih, víc novorozeňat – více všeho kromě nemocí, zločinů a šílenství. Rod od roku a minutu od minuty všichni a všechno svištělo směrem vzhůru... Bývalo to vždycky tak? Chutnalo jídlo vždycky takhle? Rozhlédl se po jídelně. Přeplněná místnost s nízkým stropem, stěny špinavé stopami nespočetných těl; otlučené kovové stoly a židle, natěsnané tak, že se lidé navzájem dotýkali lokty; zohýbané lžíce, pokřivené podnosy, otlučené hrnky; nakyslá zapáchající směs špatného ginu, špatné kávy, omáčky s příchutí kovu a špinavého šatstva. Žaludek i pokožka vždy nějak protestovaly, člověk měl pocit, že byl ošizen o něco, nač má právo. Pravda, nepamatoval se na nic podstatně odlišného. Nikdy, pokud jeho paměť sahala, nebyl dostatek jídla, člověk nikdy neměl ponožky ani prádlo, v němž by nebylo plno děr, nábytek byl otlučený a rozviklaný, pokoje nedostatečně vytápěné... Samozřejmě, že se to s přibývajícím věkem zhoršovalo. Ale i tak, nebylo snad známkou toho, že to není přirozený řád věcí, když člověku bylo zle u srdce z nepohodlí a špíny a nedostatku, z nekonečné zimy, z propocených ponožek, z výtahů, které nikdy nefungovaly, ze studené vody, z drsného mýdla... Proč by měl mít člověk pocit, že je to nesnesitelné, kdyby neměl paměť, zděděnou po předcích, která mu napovídala, že věci bývaly kdysi jiné?“
Winston se rozhodne hledat ztracenou minulost. V uniformitě a
sterilitě Oceánie je pro něj učiněným zázrakem, když naráží právě mezi proléty
aspoň na matné stopy minulé rozmanitosti, spontánní lidskosti a smyslu pro
pohodlí. Začíná žít dvojí život. Proti zásadám Strany, jejíž prudérní ideologie
namířená proti spontaneitě pohlavního pudu mu zničila kdysi manželství (neboť
udělala z jeho ženy stroj na neosobní sex), si nachází milenku, se kterou
se schází v tajném, staromódně upraveném hnízdečku kdesi v prolétské
čtvrti. Poznává štěstí, jež silně kontrastuje s jeho předchozím životem.
Chce se zapojit do hypotetického odbojového hnutí, ale nakonec je i se svou
milenkou zatčen Ideopolicií, která sledovala od počátku každý jeho krok.
V tomto okamžiku se příběh láme a Winston se setkává s molochem tváří
v tvář.
Již předtím se o něm nemálo dozvěděl z tajné knihy, z údajné
bible podzemního opozičního hnutí. Avšak to, co si tam přečetl, může a nemusí
být pravda, protože knihu, jak se sám později přesvědčil, nedostal od
disidentů, nýbrž od Ideopolicie. Orwell nás seznamuje pouze s jejími
úryvky, totiž právě s tím, co Winston stačil přečíst, než byl zatčen. Spis
nese název Teorie a praxe oligarchického
kolektivismu a jeho tón je intelektuálně chladný, vhodný pro vysoce
sofistikované úvahy, jež podává. Dozvídáme se, že celý svět je rozdělen na tři
superstáty, a ty jsou spolu v neustálé válce. Příčinou války však není
rozdílná ideologie nebo nějaké mocenské, materiální zájmy. Futuristickou vizi
světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí
můžeme vystihnout citací z uvedené knihy: „Prvotním cílem moderní války...
je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň...
Dnešní svět je pustý, hladový, polorozpadlý a ve srovnání se světem, jaký
existoval před rokem 1914, a ještě víc ve srovnání s imaginární
budoucností, k níž lidé tohoto období vzhlíželi. Začátkem dvacátého
století byla představa budoucí společnosti – neuvěřitelně bohaté,
s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého,
aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu – součástí vědomí skoro
každého gramotného člověka. Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí a
zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále. To se však
nestalo, zčásti proto, že svět byl zbídačený dlouhým sledem válek a revolucí, a
také proto, že vědecký a technický pokrok závisel na empirickém myšlení, které
ve striktně formované společnosti nemohlo přežít... Od okamžiku, kdy se stroj
poprvé objevil, bylo všem myslícím lidem jasné, že zmizela potřeba lidské
dřiny, a tím i do velké míry zdůvodnění rozdílů mezi lidmi. Kdyby se strojů
záměrně využívalo k tomuto cíli, hlad, dřina, špína, negramotnost a
choroby by byly odstraněny v průběhu několika generací... Kdyby se
bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého...
Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě
bídy a nevědomosti.“ Proto stranické elity všech tří mocností podporovaly
svorně válku a přály si, aby byla permanentní: „Válka je způsob, jak rozbít na
kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky,
které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a
v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci... Zároveň
vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako
přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje
v rukou malé kasty... I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že
bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní. Je však
zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož emocích převládá
strach, nenávist, pochlebovačství a orgiastická radost z vítězství. Jinými
slovy – je potřebné, aby jeho mentalita byla přizpůsobena podmínkám válečného
stavu. Nezáleží na tom, zda se skutečně válčí, a protože rozhodující vítězství
není možné, je dokonce lhostejné, zda se válka vyvíjí dobře nebo špatně.
Potřebné je jedině to, aby válečný stav existoval.“ Takto obšírně bychom tedy
mohli vyložit heslo válka je mír.
Winston si stačil přečíst ještě vysvětlení hesla nevědomost je síla. Opět se pokusím vybrat několik málo citací,
které nám přiblíží to, co se dozvěděl: „Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr.
Velký bratr je neomylný a všemocný. Má se za to, že každý vědecký objev,
veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení
a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl. Je tváří na transparentech,
hlasem z obrazovky. Můžeme si být jisti, že nikdy nezemře, a vládne už
značná nejistota o tom, kdy se narodil. Velký bratr je podoba, v níž se
Strana ukazuje světu... Za Velkým bratrem následuje Vnitřní strana; počet
jejích členů je omezen na šest miliónů neboli o něco méně než dvě procenta
obyvatelstva Oceánie. Pod Vnitřní stranou je Vnější strana, kterou, jestliže se
Vnitřní strana označuje za mozek Strany, lze právem přirovnat k rukám.
Následují němé masy obvykle označované jako „proléti“. Tvoří asi 85 procent
obyvatelstva... Všechny víry, zvyky, city, intelektuální postoje příznačné pro
současnost slouží de facto tomu, aby udržovaly mystiku Strany a zabránily vyjevení
pravé povahy dnešní společnosti... Člen Strany žije od narození do smrti pod
dohledem Ideopolicie... Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé,
odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě,
slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se
zkoumá s žárlivou pečlivostí... Nemá svobodu volby v žádném směru. Na
druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně
formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a
činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a
nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako
trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen
k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy
v budoucnu... Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé
emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Přepokládá se, že bude žít
v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že
bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí
Strany... První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i
malé děti, se v newspeaku nazývá crimestop,
znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné
myšlenky. To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby,
nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se
znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by mohl směřovat
ke kacířství. Crimestop, stručně
řečeno, znamená ochrannou hloupost. Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost
v plném slova smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak
dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo. Oceánská společnost spočívá
v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná.
Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není
neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem
je tu blackwhite... Tak jako mnohá
newspeaková slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o
protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když to
odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu
říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená
to také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé, a
zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak... Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií
Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o
naprostou čestnost. Je nezbytně nutné říkat úmyslné lži a přitom jim doopravdy
věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné,
vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba.“
Cílem Winstonových věznitelů
bylo donutit jej brutálním mučením k tomu, aby tento způsob (ne)myšlení
akceptoval. Aby byla naprosto zlomena jeho vnitřní poctivost. Měl být
samozřejmě nakonec zlikvidován, ovšem Strana ve své ďábelské důslednosti
nemohla snést pomyšlení, že by směsí jemné sofistiky a brutálního násilí
nezlomila všechen myslitelný odpor kohokoli. Disident Milan Šimečka
v doslovu ke knize podotýká, že ve skutečnosti např. za normalizace nebylo
zapotřebí tak strašného mučení, aby člověk byl zlomen a okraden o svou
identitu. Moloch nakonec vyhrál i nad Winstonem, než se však dostanu
k samotnému závěru Orwellova opus magnum, chtěl bych ještě jeho vlastními
slovy přiblížit význam tzv. newspeaku
pro totalitní společnost: „Newspeak byl oficiální jazyk Oceánie vytvořený pro
ideologické potřeby Angsocu neboli anglického socialismu... Předpokládalo se,
že newspeak nakonec nahradí oldspeak (neboli spisovný jazyk) někdy v roce
2050... Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových
myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby
znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak
všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské
myšlení... doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je závislé na
slovech. Slovní zásoba newspeaku byla vytvořena tak, aby poskytovala přesné a
často velmi propracované výrazivo pro každý pojem, který by člen Strany chtěl
slovně vyjádřit, a přitom vylučovala všechny ostatní významy a také možnosti
dospět k nim nepřímými metodami. Toho se dosáhlo částečně vytvářením
nových slov, ale hlavně eliminací slov nežádoucích a všech jejich neortodoxních
významů. Pokud to šlo, byla slova zbavena všech druhotných významů. Uveďme
jeden příklad za všechny. Slovo free-svobodný,
prostý něčeho, v newspeaku ještě existovalo... Nemohlo ho být použito
ve významu nezávislý, samostatný, volný, ve smyslu intelektuálním a politickém,
protože politické a intelektuální svobody už dávno neexistovaly ani jako pojmy,
a proto pro ně neexistovalo adekvátní pojmenování.“ Milan Šimečka, jak čteme
v doslovu, se nebojí, že by nám hrozila úplná kontrola myšlení, již
popisuje Orwell, nevěří, že může existovat dokonalá, věčná diktatura nebo
permanentní válka, vážně se však obává newspeaku: „Při obrovských možnostech,
které má dnes každá politická moc v rádiu a televizi, je představitelné,
že masy poddaných budou zavaleny nepřerušovaným duckspeakem (BC – Orwellův
termín pro bezmyšlenkovité žvanění, podobné gagání kačen, jež se nechává unášet
frázemi a celou tou logikou, již prezentuje Strana) tak dlouho, až někdy
v roce, o který se nehodlám přít, se ze starého jazyka básní, lidové mluvy
a literatury stane redukovaný zmetek, který už dnes slýcháme.
V redukovaném jazyku je skryta zvláštní nakažlivost.“ Já osobně vidím
větší nebezpečí vzniku newspeaku kdekoli, kde se dnes nejvíce otevírá propast
mezi masovou kulturou a myšlenkově sterilními intelektuály, kteří ji nedovedou
korigovat.
Orwell podrobně líčí, jak je Winston postupně přinucován k tomu,
aby ztratil smysl pro existenci něčeho, co nazýváme intelektuální i obecně
mravní poctivostí. Zjednodušeně se dá říci, že jde o proces, v němž jsou
fyzické i mentální síly člověka důmyslně zlámány, kdy už prostě nemá energii
nejen k odvážnému vzdorování nátlaku, nýbrž ani k tomu, aby si uvědomil, že byl brutálně donucen nalhat
sám sobě tu jedinou, apodiktickou „pravdu“. Stává se z něho kdosi bez
identity, jenž se jako jakýsi stín náhodou potkává se svou, také zlomenou, bývalou
milenkou. Takový člověk již není schopen milovat, ale právě díky tomu dovede
„milovat Velkého bratra“. Děsivý dojem z 1984 je dovršen v posledním
odstavci díla, v němž Orwell líčí Winstonovu konečnou kapitulaci: „Vzhlédl
k té obrovské tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než pochopil, jaký úsměv se
skrývá pod černým knírem. Jaké kruté a zbytečné nedorozumění. Jak sveřepě a
tvrdohlavě prchal před laskavou náručí! Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke
kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj
skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“
Proč jsme vystaveni tak beznadějnému závěru? Otázka, jak porozumět
románu 1984 a jak se k němu postavit, bude mít nesmírně mnoho různých
odpovědí, což také svědčí o jeho umělecké kvalitě a myšlenkové hloubce. Orwell
totiž v tom nejlepším slova smyslu provokuje
a dráždí otázkou po naší identitě, což člověka vede k autentickým,
osobitým odpovědím. Rád bych se na tomto místě pokusil o zformulování mého
vlastního postoje, o přispění do diskuse nad tímto dílem. Myslím, že nejprve je
třeba si znovu uvědomit, že Orwellova utopie se stala na mnoha místech světa
téměř beze zbytku skutečností, alespoň co se hlavních principů týče. Varuje nás
a ukazuje důsledky způsobu myšlení, jemuž v minulém století padly za oběť
desítky miliónů lidí. On je tu ovšem stále a v každém z nás. Orwell
nám přímo v textu románu naznačil, že celé uspořádání Oceánie má své
hlavní mystérium, svůj ústřední motiv, který nicméně zůstal nevysloven. Winston
přestal číst z bible oceánského disentu právě v tom okamžiku, kdy
tajemství mělo být řečeno. Když si znovu projdeme, co znamená crimestop, blackwhite nebo newspeak,
těžko budeme moci popřít, že tyto způsoby (ne)myšlení patří k nám lidem
jaksi až příliš důvěrně a odjakživa. Naše životy bývají vystavěné na lžích,
naštěstí je těch lží tolik a tak rozmanitých, že tvoří neuspořádaný chaos a
nikoli totalitní systém. Existuje však reálné a stálé nebezpečí v jejich
schopnosti ovládat, která dusí každou
svobodu a která může přerůst když ne přímo v orwellovskou totalitu, tak
určitě v celkový úpadek společnosti. Literatura a umění vůbec mají při
bránění tomuto procesu nebo naopak při jeho podpoře jistě jednu
z nejdůležitějších rolí.
Svou recenzi bych rád uzavřel slovy jednoho z největších myslitelů
dvacátého století, teoretika otevřené společnosti K. R. Poppera (Otevřená společnost a její nepřátelé I,
Oikúmené Praha 1994): „Jsem přesvědčen, že si lidstvo zase tak špatně nevedlo.
I přes zradu některých jeho intelektuálních vůdců, i přes ohlupující účinky
platónských metod ve výchově a přes ničivé důsledky propagandy jsme zaznamenali
několik překvapujících úspěchů. Mnoha slabým bylo pomoženo, a otroctví je
prakticky zrušeno již téměř sto let. Někteří namítnou, že bude brzy zavedeno
znovu. Já jsem větší optimista; koneckonců to bude záležet na nás. Avšak i
kdyby toto vše bylo opět ztraceno, a dokonce i kdybychom se museli vrátit
k téměř dokonalému člověku-zvířeti, nezměnilo by to nic na tom, že kdysi
(i kdyby to bylo nakrátko) otroctví přece jen zmizelo ze zemského povrchu.
Tento úspěch a vzpomínka na něj nám mohou podle mého přesvědčení kompenzovat
všechny naše neúspěchy, mechanické či jiné; možná nám to vynahradí i osudnou
chybu, jíž se dopustili naši praotcové, když promeškali jedinečnou příležitost
k zastavení veškeré změny – k návratu do klece uzavřené společnosti a
k založení, jednou provždy, dokonalé zoologické zahrady téměř dokonalých
opic.“