Troufám si tvrdit, že básník Omar Chajjám nepatří mezi ty, kteří jsou v našich zeměpisných šířkách „běžně“ známí. Zeptáme-li se, třeba i milovníků literatury, na nějakého blízkovýchodního autora, v odpovědi většinou uslyšíme spíše jména jako Háfiz, Chálil Džibrán či Salman Rushdie. A přesto je Omar Chajjám v anglosaském světě už více jak sto let nejznámějším perským básníkem.

Omar Chajjám (+1122) patřil mezi největší učence své doby. Věnoval se zejména matematice, astronomii, meteorologii, fyzice a byla to právě věda, která ho na Východě velmi proslavila. Jako básník znám nebyl. Poezie v jeho životě zřejmě hrála pouze okrajovou úlohu a on sám nikdy své verše nesebral do konkrétní sbírky, jak bylo tehdy zvykem. Básnickou proslulost získal až po neočekávaném úspěchu, který zaznamenal překlad jeho veršů od anglického spisovatele Edwarda Fitzgeralda roku 1859. Chajjámovy verše se ve Fitzgeraldově velmi volném překladu přesně strefily do tehdejšího čtenářského vkusu a „neslýchaná vlna nadšení zachvátila Angliii a Ameriku, a konečně celou Evropu“, jak píše Jan Rypka v předmluvě k českému vydání Chajjámových veršů. Teprve tento ohlas vyvolal zájem o Chájjáma jako básníka v jeho rodné Persii.

Tento zvláštní osud díla není jen dílem náhody, nýbrž vyrůstá i z vlastní povahy veršů, do nichž Chajjám vtiskl svébytný a v tradici perského básnictví neobvyklý myšlenkový obsah a pohled na svět. Pohled, obtížně jednoznačně vyjádřitelný a pojmenovatelný, vyrůstající z vlivu islámu, řecké filozofie zprostředkované Avicennou, vědy a zkušeností z mnoha cest, tedy jevů, s nimiž se mohl setkat každý vzdělaný Peršan té doby. Chajjámova originalita spočívá zejména v důslednosti jeho myšlenek, které si nechtějí nic nalhávat. Modernímu evropskému čtenáři Chajjámových veršů se nejspíš vybaví paralela s existencionalismem a jistým druhem epikurejství, jež byl reakcí na neúprosný pohled na život stojící tváří tvář smrti. Není tedy divu, že jeho verše našly tak mohutný ohlas právě v 2. polovině 19. století, kdy myšlenky existencionalismu sice ještě nebyly systematicky vyjádřeny, ale zcela evidentně „visely ve vzduchu“ a do určité míry již utvářely ráz západní literatury.

Omar Chajjám psal své verše v jediné formě – robájí, což je krátké rýmované čtyřverší, jehož první dva verše představují expozici a další dva řešení tématu či problému. Robají bylo v perské poezii populární a objevuje se v dílech téměř všech klasických perských básníků. Typickými náměty čtyřverší byly rady, úvahy, kritiky, problémy lásky atd.

Hlavním tématem Chajjámových robájí je obrovské napětí mezi bytím a zánikem, přičemž dominujícím tónem je právě neúprosnost zániku. Básník ve svých verších většinou vystupuje jako klidný pozorovatel tohoto zřejmého faktu, o jehož důsledcích bez patosu přemítá, nejčastěji s pomocí obrazu hlíny a džbánu. Na smrt se dívá čistě materialisticky: „Ti naši mrtví – popel jsou a prach, / s atomem atom objímá se v tmách.“ V symbolu hlíny, a potažmo džbánu z ní vyrobeném, spatřuje neustálou připomínku tohoto faktu, která je ve svém důsledku určitým apelem pro každého člověka: „Hlína, jež nohou nevědomců šlapána, / toť dlaň či tvář, jež byla žitím nadána – / a každá cihla ve stěně a kupolích / byla kdys prstem vezíra či hlavou sultána.“ Tento motiv se často opakuje v různých variantách – v hrnčířském krámku, na tržnici či při cestě samotného opilého básníka domů, kdy mu džbán, se kterým právě mrštil o zem, připomíná, že i on jednou bude pouze mrtvou hlínou. Kromě těchto pro Chajjáma typických a do určité míry i monotónních obrazů však najdeme rozvedení tématu v odlišných, méně filozofických, ale o to poetičtějších čtyřverších: „Ten osud zlý! Jen růži vzkvésti dal, / už serval lístky z ní a v prach ji svál. / Ach, kdyby oblak místo vody prach jen sál, / krev těch, kdo krásní bývali, by proléval.“

Vůbec nejčastějším motivem v Chajjámových verších je motiv vína. Dalo by se říct, že je všudypřítomný. Víno je zde však mnohovýznamným symbolem a metaforou, nikoliv jednoduchým obrazem poživačnosti, bezstarostnosti či prostředkem útěku od neúprosného osudu. Je třeba připomenout, že takto je nutno přistupovat vlastně ke každému básnickému obrazu perské poezie, pro kterou je alegorické vyjadřování charakteristické. Tento fakt otevírá široké možnosti i dosti odlišným interpretacím, jak na příkladu dvou komentátorů Chajjámova díla ukazuje v doslovu Eva Štolbová. Ve většině z Chajjámových čtyřverší je víno symbolem přitakání životu, způsobem vyjádření radosti, slasti, přátelství, hodnoty okamžiku. K vínu a požitku z jeho pití básník přistupuje se stejným klidem, se kterým pozoruje moc zániku: „Chceš zítřek na věky mít pronajat? / Radši hleď všecku radost srdci přát! / Pij víno v svitu luny, zítra její svit / nás možná nenajde, ač stejně bude plát.“ Právě tento klid, jenž můžeme pozorovat téměř ve všech jeho verších, dodává jeho poezii svébytný půvab. Působí jako nádherný kontrapunkt zvoleného obsahu.

Vedle těchto významů je Chajjámovi motiv pití vína i prostředkem kritiky tehdejší náboženské ortodoxie. Na všeobecný zákaz pití tohoto nápoje pro muslimy se dívá s nadhledem a ironií, která se musí pravověrnému muslimu zdát býti přímo herezí a která na druhou stranu trochu připomíná ironii Voltairovu. Podobně se vyjadřuje o pekle, ráji, milostných rozkoších atd. Čtenáře Chajjámových veršů tak jistě nejednou napadne otázka po jeho vztahu k náboženství. Kromě již zmíněné ironie se u něj často v různých variacích objevuje řecká myšlenka, že nejlépe je se vůbec nenarodit nebo zemřít mladý. Stejně tak slyšíme řeckou inspiraci ve verších, v nichž jako člověk, jenž celý svůj život zasvětil studiu a vědě, vyjadřuje své vědění nevědění: „nic nezůstalo pro mne tajemstvím – / a nakonec jen vím, že nevím zase nic.“ Tuto myšlenku však nevztahuje pouze na oblast poznání, nýbrž i víry, čímž se před námi spíše než obraz Chajjámova náboženství objevuje obraz jeho dosti důsledného náboženského agnosticismu.

Okruh Chajjámových témat není příliš velký. Vedle již zmíněných, které jeho dílu dominují, najdeme i motivy sociální, v nichž vyjadřuje své rozhořčení nad soudobou společenskou situací, která přeje zlotřilcům, zatímco spravedliví podle něj musí žít v chudobě. Na druhou stranu je také zpěvákem velebícím skromnost stojící v opozici oproti všemu marnému honění se za bohatstvím a slávou. Milostný cit a láska jsou většinou líčeny ve vztahu k jeho filozofickému postoji. Nemnohé čistě lyrické milostné verše však ukazují, že byl mistrem i tohoto žánru. Komentář k Chajjámovu dílu skončím čtyřverším, ve kterém se mu podařilo nádherně spojit jak didaktický, tak i lyrický rozměr jeho poezie a ve kterém v mistrné zkratce vyjadřuje své nejtypičtější názory a životní postoje: „Opilý tulák na zemi tu sedí v celé kráse, / co svět je, kacířství či víra, sotva ptá se; / nezajímá ho právo, pravda, zákon, jistota – / kdo v světě tom i onom jemu vyrovná se?“

Na závěr jen několik poznámek k českému vydání Chajjámových veršů. Kniha, vydaná pod názvem Robáijjat. Omarova nesmrtelná čtyřverší nakladatelstvím Dar Ibn Rushd v roce 2001, není jen pouhým výborem, ale nabízí kromě komentářů psaných předními českými znalci perské literatury i různé překlady, čímž se čtenáři otevírá možnost zajímavého srovnání.