Takové jsou dějiny moderní literatury: ještě jsme nevystřízlivěli z šílenství, do kterého nás ku prospěchu poezie uvrhnul Byron („Vidím, kterým směrem Vaše snaha povede, a nemohu se s ní vnitřně ztotožnit,“ pravil Goethe), a již jsme byli bez ochranného oděvu vrženi do nekonečného kosmického prostoru literárního experimentu, kosmu snů, představ. Orientálních narkotik, lámaných i nahodile sebraných slov, halucinovaných vizí, vzteklých útoků na vše živé i neživé. Ještě jsme nestačili zmapovat a zvážit období moderny, posoudit velikost záměrů a snah s velikostí skutečně dosažených cílů, již nás žene neviditelný bič do otroctví dalších a dalších post- i pre-ismů. Ještě jsme dobře nepoznali vlastního otce, už nás kdosi jménem samotného Času nutí k výchově dětí, k hledání nových cest a východisek.
Už od školních lavic se na nás valí údajně výjimečná jména, jejich
záměry a skutky, a v této záplavě jmen bez tváří máme hledat a nacházet
tvář vlastní, ještě novější, ještě neotřelejší, ještě básničtejší,
sochařštější, malířštější, ještě filozofičtější, ještě revolučnější, jako by
umění bylo čímsi jako nová značka jogurtu, kterou je zákazníku potřeba vnutit
za každou cenu.
Je v takovéto situaci možno se divit tomu, že jeden se utíká kamsi
na palouček, aby zde – ač mladý – básnil o ocúnech a mateřídouškách, jako
stařec, který se loučí s krásami světa? Je možno klást dalšímu za vinu, že
skládá říkadla jak dítě v mateřské školce a prohlašuje pak: toto je má poezie? A jiný že nadává světu
nejhrubšími slovy, a míní přitom, že se tak stal bojovníkem? A čtvrtý že se
utíká ke svým snům, a jeho řeč že je temnější než věštby z Delf?
Paradoxem naší doby je, že nelze říci: dost.
Zaútočíme-li totiž na onoho muže s mateřídouškou, zazní
z literárních kazatelen jméno Seifertovo. Nelíbí-li se nám dětinská
říkadla, ohrazují se designovaní konzulové literatury hnutím dada, ba nestydí
se zmínit ani poetisty let dvacátých. Protestujeme-li proti samoúčelné a nepoetické
hrubosti, tu postačí k obraně tvůrce jméno Ginsberg. A konečně říkáme-li,
že není jaksi vhodno, aby básník jen snil a koktal, tu zahřmí z nebes
slovo Holan.
Ještě jsme nevystřízlivěli z šílenství, do nějž svět uvrhnul lord
Byron (kéž najde alespoň v nebi mír), a už přišla šedá a bolestná
kocovina, z níž nás žádné pivo nevyléčí. Přiznejme si pravý stav věci.
Přes naprostou svobodu vyjádření a myšlení, přes volný přístup ke vzdělání,
přes možnost zvolit si libovolný životní styl, nachází se česká kultura – její
literární odnož především – in puncto kvalita v období úpadku srovnatelném
snad jen s pobělohorskou dobou. Ponechejme stranou zkušeného rutinéra
Viewegha, zábavného romanopisce, nedotýkejme se velkého básníka a překladatele
Pavla Šruta a zeptejme se, kdo další.
Chlapecké dívky a zženštilí chlapci, kteří si ve škole podtrhávali
nadpisy dvakrát, teď zasedli v redakcích literárních časopisů, aby hledali
v dílcích zasílaných mladými tvůrci aforistickou zkratku, metamorfózu
reality, grotesku a bůhvíkolik dalších slov, jejichž obsah jim ve škole
nedokázali vysvětlit. A mladí tvůrci se štvou za originálním vyjádřením, které
je po nich požadováno, a štvou se, dokud nepadnou. Nacházíme se ve stavu
permanentní literární revoluce a zapomínáme, že všechny cíle, o které se
bojovalo v první polovině dvacátého století, byly dosaženy. Hrdinou může
být kdokoliv, forma je libovolná, jazykové prostředky, námět, prostředí také.
V antické literatuře (nezapomínejme ani na okamžik, že právě antika zůstává provždy naší učitelkou, obdobím největšího vzmachu evropského myšlení, matkou jmen, které prošly prověrkou dlouhou více jak dva tisíce let) byl umělec především řemeslníkem, který se od ostatních řemeslníků lišil pouze tím, že nevytvářel předměty užitečné, nýbrž okrasné. Umělec může dodat revoluci romantický, jímavý rozměr, revoluci však rozpoutá voják, politik či partyzán. Antický autor se zhusta pod své dílo nepodepsal, nebo jej podepsal cizím jménem, nebo si naopak vypůjčil cizí námět v rozsahu, který by byl v současnosti prohlášen za plagiát, a podepsal jej po přepracování jménem svým. Dosáhnul-li takový autor posléze vysoké míry originality, nebylo to záměrem, nýbrž výsledkem nekonečné práce nad několika verši.
Základním kritériem v oněch
časech nebyla formální či autorská originalita, originalita vyjádření.
Hodnotící kritéria byla obecně estetická, zhruba taková, jak je shrnul
Aristotelés ve své Poetice. A připomeňme ještě jednoho velkého učitele evropských
národů, Voltaira, jenž pravil: „Opustí-li někdo prostor vymezený Aristotelovou
Poetikou, vypravuje se na rozbouřené moře, kde s nejvyšší pravděpodobností
ztroskotá.“
Vrátí-li se šestnáctiletý mladík k veršům, ve kterých vychvaluje
dobrým jazykem krásu své vysněné přítelkyně, a najde prostor k publikování
původního, ryzího milostného verše, v němž není nejmenší ostudou používat
klasických rekvizit, jako jsou růže či déšť na řasách, můžeme se od něj krátce
po třicítce nadít zručně napsaného, poutavého románu z naší skutečnosti.
Bude-li ale již v tomto věku vržen do vln zmíněného Voltairova moře,
překvapí nás možná ve dvaceti sbírkou halucinovaných veršů plných překvapivých
obratů, aby nás pak po zbytek svého plodného života otravoval chaotickými,
nicneříkajícími, koktavými sbírkami.
Z úpadku zmíněného v úvodu tohoto článku existuje cesta ven.
Za příklad by nám mohlo posloužit jméno Petrarkovo a celá renesance, jak už
jsem se kdysi zmínil na jiném místě. Není ostudou vrátit se zpět, když lovec
zabloudil do krajů, kde neroste ani tráva, natožpak, aby tam byla nějaká zvěř.
Je ale neodpustitelnou hloupostí tam zůstávat. Monumentální dílo antických
překladů do češtiny čeká na své čtenáře v každé knihovně a zapadá tam
prachem. Čeká tam také Puškin, slovanský Homér Adam Mickiewicz, smrtelně vtipný
Voltaire se svou Pannou a řada jiných. Kdyby snad někdo vyslyšel toto volání po
umění nikoliv novém, nýbrž pouze kvalitním, nechť si je vědom, že bude
posuzován podle bohatství slovní zásoby, hloubky myšlenky, znalostí všech tajů
své mateřštiny a konečně podle působivosti svého díla. Tak totiž historie
posuzuje umění.