Takové jsou dějiny moderní literatury: ještě jsme nevystřízlivěli z šílenství, do kterého nás ku prospěchu poezie uvrhnul Byron („Vidím, kterým směrem Vaše snaha povede, a nemohu se s ní vnitřně ztotožnit,“ pravil Goethe), a již jsme byli bez ochranného oděvu vrženi do nekonečného kosmického prostoru literárního experimentu, kosmu snů, představ. Orientálních narkotik, lámaných i nahodile sebraných slov, halucinovaných vizí, vzteklých útoků na vše živé i neživé. Ještě jsme nestačili zmapovat a zvážit období moderny, posoudit velikost záměrů a snah s velikostí skutečně dosažených cílů, již nás žene neviditelný bič do otroctví dalších a dalších post- i pre-ismů.  Ještě jsme dobře nepoznali vlastního otce, už nás kdosi jménem samotného Času nutí k výchově dětí, k hledání nových cest a východisek.

 

                Už od školních lavic se na nás valí údajně výjimečná jména, jejich záměry a skutky, a v této záplavě jmen bez tváří máme hledat a nacházet tvář vlastní, ještě novější, ještě neotřelejší, ještě básničtejší, sochařštější, malířštější, ještě filozofičtější, ještě revolučnější, jako by umění bylo čímsi jako nová značka jogurtu, kterou je zákazníku potřeba vnutit za každou cenu.

 

                Je v takovéto situaci možno se divit tomu, že jeden se utíká kamsi na palouček, aby zde – ač mladý – básnil o ocúnech a mateřídouškách, jako stařec, který se loučí s krásami světa? Je možno klást dalšímu za vinu, že skládá říkadla jak dítě v mateřské školce a prohlašuje pak: toto je poezie? A jiný že nadává světu nejhrubšími slovy, a míní přitom, že se tak stal bojovníkem? A čtvrtý že se utíká ke svým snům, a jeho řeč že je temnější než věštby z Delf?

 

                Paradoxem naší doby je, že nelze říci: dost.

 

                Zaútočíme-li totiž na onoho muže s mateřídouškou, zazní z literárních kazatelen jméno Seifertovo. Nelíbí-li se nám dětinská říkadla, ohrazují se designovaní konzulové literatury hnutím dada, ba nestydí se zmínit ani poetisty let dvacátých. Protestujeme-li proti samoúčelné a nepoetické hrubosti, tu postačí k obraně tvůrce jméno Ginsberg. A konečně říkáme-li, že není jaksi vhodno, aby básník jen snil a koktal, tu zahřmí z nebes slovo Holan.

 

                Ještě jsme nevystřízlivěli z šílenství, do nějž svět uvrhnul lord Byron (kéž najde alespoň v nebi mír), a už přišla šedá a bolestná kocovina, z níž nás žádné pivo nevyléčí. Přiznejme si pravý stav věci. Přes naprostou svobodu vyjádření a myšlení, přes volný přístup ke vzdělání, přes možnost zvolit si libovolný životní styl, nachází se česká kultura – její literární odnož především – in puncto kvalita v období úpadku srovnatelném snad jen s pobělohorskou dobou. Ponechejme stranou zkušeného rutinéra Viewegha, zábavného romanopisce, nedotýkejme se velkého básníka a překladatele Pavla Šruta a zeptejme se, kdo další.

 

                Chlapecké dívky a zženštilí chlapci, kteří si ve škole podtrhávali nadpisy dvakrát, teď zasedli v redakcích literárních časopisů, aby hledali v dílcích zasílaných mladými tvůrci aforistickou zkratku, metamorfózu reality, grotesku a bůhvíkolik dalších slov, jejichž obsah jim ve škole nedokázali vysvětlit. A mladí tvůrci se štvou za originálním vyjádřením, které je po nich požadováno, a štvou se, dokud nepadnou. Nacházíme se ve stavu permanentní literární revoluce a zapomínáme, že všechny cíle, o které se bojovalo v první polovině dvacátého století, byly dosaženy. Hrdinou může být kdokoliv, forma je libovolná, jazykové prostředky, námět, prostředí také.

 

                V antické literatuře (nezapomínejme ani na okamžik, že právě antika zůstává provždy naší učitelkou, obdobím největšího vzmachu evropského myšlení, matkou jmen, které prošly prověrkou dlouhou více jak dva tisíce let) byl umělec především řemeslníkem, který se od ostatních řemeslníků lišil pouze tím, že nevytvářel předměty užitečné, nýbrž okrasné. Umělec může dodat revoluci romantický, jímavý rozměr, revoluci však rozpoutá voják, politik či partyzán. Antický autor se zhusta pod své dílo nepodepsal, nebo jej podepsal cizím jménem, nebo si naopak vypůjčil cizí námět v rozsahu, který by byl v současnosti prohlášen za plagiát, a podepsal jej po přepracování jménem svým. Dosáhnul-li takový autor posléze vysoké míry originality, nebylo to záměrem, nýbrž výsledkem nekonečné práce nad několika verši.

 

                Základním kritériem v oněch časech nebyla formální či autorská originalita, originalita vyjádření. Hodnotící kritéria byla obecně estetická, zhruba taková, jak je shrnul Aristotelés ve své Poetice. A připomeňme ještě jednoho velkého učitele evropských národů, Voltaira, jenž pravil: „Opustí-li někdo prostor vymezený Aristotelovou Poetikou, vypravuje se na rozbouřené moře, kde s nejvyšší pravděpodobností ztroskotá.“

 

                Vrátí-li se šestnáctiletý mladík k veršům, ve kterých vychvaluje dobrým jazykem krásu své vysněné přítelkyně, a najde prostor k publikování původního, ryzího milostného verše, v němž není nejmenší ostudou používat klasických rekvizit, jako jsou růže či déšť na řasách, můžeme se od něj krátce po třicítce nadít zručně napsaného, poutavého románu z naší skutečnosti. Bude-li ale již v tomto věku vržen do vln zmíněného Voltairova moře, překvapí nás možná ve dvaceti sbírkou halucinovaných veršů plných překvapivých obratů, aby nás pak po zbytek svého plodného života otravoval chaotickými, nicneříkajícími, koktavými sbírkami.

 

                Z úpadku zmíněného v úvodu tohoto článku existuje cesta ven. Za příklad by nám mohlo posloužit jméno Petrarkovo a celá renesance, jak už jsem se kdysi zmínil na jiném místě. Není ostudou vrátit se zpět, když lovec zabloudil do krajů, kde neroste ani tráva, natožpak, aby tam byla nějaká zvěř. Je ale neodpustitelnou hloupostí tam zůstávat. Monumentální dílo antických překladů do češtiny čeká na své čtenáře v každé knihovně a zapadá tam prachem. Čeká tam také Puškin, slovanský Homér Adam Mickiewicz, smrtelně vtipný Voltaire se svou Pannou a řada jiných. Kdyby snad někdo vyslyšel toto volání po umění nikoliv novém, nýbrž pouze kvalitním, nechť si je vědom, že bude posuzován podle bohatství slovní zásoby, hloubky myšlenky, znalostí všech tajů své mateřštiny a konečně podle působivosti svého díla. Tak totiž historie posuzuje umění.