K úvahám, se kterými bych vás chtěl nyní seznámit, mne podnítilo různé pročítání literárních časopisů, nových básnických sbírek a podobně. Ani v nejmenším mi tedy nejde o vytvoření nějaké všeobsáhlé, tím méně exaktní čili vědecké teorie. Ostatně jsem z přírodních věd už dost uvykl tomu, že cílem vědy je přízemní věc, totiž prachsprostá funkčnost. Humanitní vědy se sice, pod vlivem metafyzické tradice, s něčím podobným ještě obtížně smiřují (ostatně vzhledem k přírodním vědám jsou také dosti nefunkční, takže toto kritérium vědeckosti jim asi imponuje poněkud méně), ale nechť je mi dovoleno v mých úvahách opustit právě tu „exaktnost“, která je nazíráním nebeských idejí v jejich pravdě, a věnovat se prosté exaktnosti vědecké, zaměřené k funkčnosti.

 

                Ačkoli lidé nezřídka chválí nebo haní i básně, kterým ani trochu nerozumějí a které se čtou jen kvůli bontónu, zvyklosti nebo mzdě, vycházím nyní z předpokladu, že cílem básně by mělo být to, aby jí ten, kdo si ji přečte, porozuměl a aby ji identifikoval jako cosi, co je nezaměnitelně svébytné. Samozřejmě, že pokud někdo nerozumí té či oné básni, je to cosi velmi subjektivnhoí, a to dokonce i v opačném případě, tedy pokud se má za to, že se básni rozumí. Nezřídka se přece stává, že při četbě rozumíme, aniž rozumíme; že po několika dnech nebo letech náhodou vyjde najevo, že jsme něco při prvním čtení zanedbali, že nám chyběla nějaká životní zkušenost nebo prostá znalost kontextu, v němž dílo vzniklo. Podobně není žádnou výjimkou, že nějaká báseň je z různých stran označována za nesmyslnou, a teprve později se názor takřka všeobecně změní. Vice versa se toto děje dokonce naprosto běžně, vždyť jistě mnoho lidí by dnes vidělo např. v barokní poezii jen snůšku nesmyslů. Takto se všude kolem nás prostírají bažiny předpojatosti a determinovanosti nekonečně rozmanitých subjektů, chceme-li zkoumat otázku, jak poznat nesmyslnou poezii.

 

                Představa, že báseň existuje mimo toto, pro náš účel neblahé, spojení se subjektem, je hůř než naivní: je nefunkční. Kdykoli totiž já nebo vy nebo kdokoli jiný bude chtít mluvit o básni, vždy bude mluvit o čemsi jiném, než jsou skvrny tiskařské černi na papíře či zvukové vlny vibrující vzduchem nebo než jsou plošky tekutých krystalů, které na displeji notebooku vytvářejí obraz textu. A to, o čem bude pojednávat, bude vždy produktem interakce subjektu a nějaké fyzické věci podobné těm, které jsem jmenoval. Skvrny na papíře atd. sotva nazveme básní, naopak báseň je to, co v nás různě vyvstává, když podle známých pravidel tyto skvrny dešifrujeme a přijmeme informaci, kterou do nich vložil jiný subjekt. Nebude tedy správné hledat řešení naší otázky v útěku před subjektem. Vzít nějaké měření básně, jak je sama o sobě, a argumentovat jím pro nebo proti mínění čtenáře, že konkrétní verše jsou nesmyslné, je prakticky neproveditelné.

 

                Všimněme si předně toho, že nesmyslnost poezie může být jejím cílem. Uvědomění si a přijetí toho, že ta či ona báseň je absurdní, může někdy znamenat pochopit její poselství, porozumět ji. Typickým příkladem jsou tzv. absolutní básně Ch. Morgensterna nebo tzv. dadaismus. Zatímco u Morgensterna a jemu podobných básníků (u nás se jedná zvláště o T. R. Fielda) jde o hříčky v pravém slova smyslu, dadaismus představoval chaotickou fázi celého avantgardního umění na jeho cestě k surrealismu. Kolem roku 1915, kdy světová válka v Evropě roztrhala různé skupiny umělců a intelektuálů, našli pozdější vůdcové dadaismu azyl v neutrálním švýcarském Curychu. Tam byl také uspořádán mezinárodní kabaret. V červnu 1916 vyšla dadaistům kniha s názvem Cabaret Voltaire, v březnu 1917 byla otevřena Galerie Dada na Bahnhofstrasse a v červnu téhož roku vyšlo první číslo časopisu Dada, který řídil vůdce dadaistů Tristan Tzara. Nezdá se však, že členové tohoto hnutí věděli, co chtěli. Jejich radikalita byla ovlivněna celkovou situací v Evropě, přičemž dadaismus měl nejblíže k anarchismu a nihilismu, u některých dadaistů bylo však možné sledovat i sklony k fašismu. Cílem tohoto umění bylo šokovat buržoazii, a to i za cenu přijetí Bakuninova hesla, že také ničení je tvorba. Dadaismus představoval osvobození umělecké tvorby z konvenčních tabu a z různých pravidel tzv. dobrého vkusu. Asi jedině z tohoto úhlu pohledu ho lze pochopit. V meziválečném období upadlo dadaistické hnutí téměř úplně do zapomenutí. Později, a možná i právě dnes, zažívalo občas určitou renesanci, avšak není úplně jasné, zda může mít ještě svou legitimitu a zda není jednoduše nahrazením umění destrukcí.

 

                Jiným příkladem záměrně a na první pohled nesmyslné poezie mohou být básně Paula Valéryho (ale např. i Rilkovy Elegie z Duina a některé básně Borise Pasternaka). Jde o tzv. la poésie pure neboli o čistou poezii. Valéry se v první polovině minulého století snažil vytvořit takové básně, v nichž jde jen a výlučně o styl a které nemají žádné téma. Eliot, jejž Valéry významně ovlivnil, trefně ukazuje na iluzornost tohoto cíle (O básnictví a básnících, Odeon Praha 1991): „Jestliže však na začátku této vývojové fáze vůbec nevnímáme styl, a na jejím konci si zase vůbec neuvědomujeme téma, dostáváme se úplně mimo poezii: neboť vnímá-li posluchač pouze téma, znamená to, že pro něho poezie ještě vůbec nezačala existovat; vnímáme-li pouze styl a nic jiného, znamená to naopak, že poezie už pro nás existovat přestala.“ Eliot přitom upozorňuje, že v diskusi o hodnotě tématu pro báseň je třeba být velmi opatrný. Téma je prostředek, cílem je báseň. Často je proto otázka, co je tématem básně, zcela irelevantní, pokud totiž téma nelze žádným způsobem oddělit od básně, ačkoli je v ní jasně přítomno. Domnívám se, že mnohem poctivější přístup k experimentální poezii zvolil Morgenstern. Ten se totiž v ani nejmenším nesnaží oddělit styl od tématu, nýbrž ve svých absolutních básních jen tak pro zábavu odděluje zvuk od významu.

 

                Nyní, když jsem uvedl několik možností, jak může být poezie záměrně nesmyslná, chtěl bych se věnovat trendu, který podle mne převládl v současné české poezii (ale nezřídka i v zahraničí, zvláště v Evropě) – a na jehož počátek můžeme zařadit Vladimíra Holana. Dá se říci, že nesmyslnost je pro něj smysluplná, báseň má být nesrozumitelná, protože život sám je nesrozumitelný. Zvláštní zcela určitě je, že Holan, ačkoli měl vždycky sklon k reflexivní obtížnosti, k novotvarům atd., psal v době před normalizací celkem jasně, dokonce tak jasně, že jeho poezie byla nejednou psána s intencí politického činu, jenž ovlivní veřejné mínění. Mezi těmi tvůrci a mysliteli, kteří se s komunistickým režimem jednoznačně rozešli buď hned od počátku nebo až za normalizace, a riskovali tím své životy, nic podobného Holanově rádoby srozumitelné nesrozumitelnosti nenajdeme. Nechci ani v nejmenším zpochybňovat jeho odpor k normalizaci, chci jen položit důraz na to, že v oné době zřejmě nedokázal najít osobní integritu, což se projevilo právě i v jeho básních. Podobně temně jako Holan psal v šedesátých letech básník Jiří Pištora, který byl po vpádu sovětských vojsk pronásledován a nakonec (v roce 1970) spáchal sebevraždu. Jeho velmi sugestivní slova na rozloučenou vystihují možná to, co prožíval Holan a co bylo pravým důvodem jeho radikálního příklonu k naprosté nesrozumitelnosti (Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu, Hanácké noviny Olomouc 1991): „Stojím u zdi, a dál už ani krok. Neuvažujme o míře viny, jsme jací jsme. Debakl mého života je jen součást děsivého mravního debaklu této společnosti... zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti. Neumím se tu pohybovat. Děsím se samoty: protože je to samota nevykoupená, samota přikázaná, nikoli samota dar: samota smrt.“

 

                A že Holan stejně jako mnozí další měl důvod k výčitkám, o tom svědčí např. slova Miloše Vacíka z předmluvy k výboru Holanovy tvorby, který vyšel v roce 1963, tedy po všech hrůzách padesátých let (Noční hlídka srdce, Československý spisovatel Praha 1963): „Avšak už záhy mají zaznít básně Vladimíra Holana v nových polohách – Dík Sovětskému svazu a Panychida. V několika pouhých dnech jako gejzír tryskají ta nová Holanova díla z dlouze se chystajícího podzemního proudu a zaznívají jako chór do prvních dnů a měsíců osvobozené země, kdy se začíná rodit „budoucnost pramenitá“... Nelze než s úžasem číst, jak básník tišící kdysi ve svém temném verši své soukromé bolesti, postihuje v té chvíli osud celých našich národů, a zůstávaje hluboce svým, naplňuje a dotváří staleté živoucí tradice české poezie... A nelze než s obdivem číst, jak básník, kdysi očekávající zázrak božího milosrdenství, vrhá tu nad neštěstími a morem, jimiž prošla jeho vlast a bratrské země, zpupnou výzvu do tváře bohu s důkazy jeho nejsoucnosti... Básník je osvobozen a osvobozeným hlasem zní jeho verš.“

 

                Ovšem pro celou Evropu a zvláště pro její umělce, kteří příliš často patřili k velké řadě obhájců rudé říše hrůzy, musí být postupný pád komunismu a jasné odkrytí zločinů, jež páchal, nesmírným ideovým šokem. Co asi má psát ten, kdo byl tak náhle sám před sebou usvědčen z kolaborace s vrahy? Liší se od dadaismu nebo Valéryho mj. tím, že nemá žádný jasný program, žádnou vizi, skrze niž by se zjevná nesrozumitelnost stala srozumitelnou. Místo toho postuluje, že v jádru nesrozumitelnosti je smysl. Nic nemá a nic neříká, pokračuje spíše jen v tradici onoho newspeaku, který se kdysi stal jeho vlastním, mateřským jazykem. Proto bude tvrdit, že jeho poezie není nesmyslná – a bude to tvrdit tím sebejistěji, čím vzdálenější mu je Holanova zkušenost a čím více se snaží dosáhnout svou poezií, jež ho nic nestojí, dojmu, že je básníkem. Tak se nám na začátku 21. století nejen v kultuře daří pěstovat a přenášet dál mentalitu lži.

 

                A proto jsem začal psát tento článek. Rád bych totiž usvědčil ty tisíce básníků, již se dnes rojí a vytvářejí strašlivý inflační tlak, pokud jde o hodnotu poezie, jak ji vnímá veřejnost, z prosté nesmyslnosti jejich tvorby. Obtíže takového důkazu, které byly zmíněny na začátku článku, lze pro náš účel překonat následujícím způsobem. Představme si dnešního tuctového autora, řekněme, že to bude pan A. Pan A bude mít nepochybně okruh básnických přátel, kteří podle jeho vlastního mínění tvoří poezii podobnou té jeho, a tedy také vysoce srozumitelnou (post)modernímu čtenáři. Proto se podíváme, zda někdo z těchto tvůrců nemá sbírku nových básní toho typu, jaký píše pan A. Důležité je, aby pan A ony básně dosud nečetl. Výborná by byla nějaká rozsáhlá sbírka, bude tím totiž zamezeno tomu, že by si pan A básně po přečtení mohl dobře vybavit. 

 

                Když dáme panu A sbírku rychle přečíst a pokud on řekne, že básně jsou naprosto srozumitelné a smysluplné, můžeme přistoupit k jádru věci. Vybereme si náhodně asi dvacet básní z této sbírky, přičemž je podrobíme procesu, který bych si dovolil nazvat mutace. Prostě určíme v každé básni několik slov, která nesou význam (nejlépe podstatná jména a slovesa), a vytvoříme počítačový program, jenž bude náhodně generovat slova toho druhu, jaký jsme si zvolili. Tato náhodně generovaná slova vložíme do textu básně na místo slov původních, a připravíme tak několik (raději více než méně) mutací téže básně. Analogickou operaci provedeme s nějakými básněmi srozumitelnými, např. s klasickou poezií, a necháme panu A určit v každé řadě mutací jedné konkrétní básně její originál. Výsledkem budou nepochybně velké problémy s hledáním originálů básní u té poezie, jejímž autorem je zmíněný básnický přítel pana A; naopak v případě klasické poezie bude pan A originály nalézat snadno.

 

                Touto jednoduchou metodou samozřejmě nelze dosáhnout nějaké nezpochybnitelné přesnosti, ačkoli by se takto daly vytvářet různé grafy, což by mohlo být nakonec i velmi zajímavé. Nemám žádné iluze o tom, jak bude přijata těmi, kterých se týká. Dávám jen k dispozici nástroj, jak lze básníka snadno a funkčně usvědčit z toho, že píše nesmysly. Totiž on sám se z toho usvědčí.