V minulém století vítězila na Západě po mnoha nesmírně bolestných zápasech a hledáních demokracie. Důležitou součástí tohoto procesu byla i diskuse o elitách a elitářství, která skončila ve slepé uličce mnohosti názorů, prudkých emocí, zmatků a tragédií. Často jsem sám v sobě cítíval určitou rozpolcenost. Totiž to, čemu se rádo říkává a říkávalo slovem kultivovanost, má svou karikaturu v zdegenerované aristokracii, ve fašismu nebo v rádoby mondénních salóncích měšťáků, jak je líčí Proust. Na druhé straně to, co jsem obdivoval např. na bítnících, na avantgardě, na levičácích porušujících společenská tabu, získalo své strašné zrcadlo v tzv. diktatuře dělnické třídy a v komunistických zločinech. Jestliže ještě devatenácté století spojovalo ideál kultivovanosti s nostalgií po aristokracii, s idealizací minulosti, nebo naopak s nerealistickou utopií dokonalé společnosti, již bude dosaženo krveprolitím, dnes musíme jít patrně zcela jiným směrem.

Předně považuji za důležité ideál kultivovaného člověka zproblematizovat: nač si vytvářet takové ideály či iluze? Mohou tohoto ideálu vůbec dosáhnout všichni? A pokud ne, copak se v něm nerodí nové elitářství? Ostatně není vůbec jisté, zda a kdy je elitářství špatné. Ortega y Gasset se ho zastával velmi inteligentně a přesvědčivě. Ale i on, jak se domnívám, podlehl romantické lži, že třída oficiálně vzdělaných lidí, vyšší třída navenek vypěstovaných snobů může představovat opravdovou, kultivovanou elitu. Jiný elitář, Nietzsche, měl k tzv. vzdělancům mnohem větší despekt, což převzal nejspíše od Schopenhauera. Dovedl však tento postoj ještě mnohem více do důsledků než on. Nietzsche nešetřil pohrdlivými výrazy na adresu tehdy skoro nábožně uznávaných kulturních veličin, jako byli Platón, Dante nebo Kant. Co nám bohužel však zanechal, je šílené deifikování bestií a hrdlořezů poněkud příliš připomínající nacismus.

Domnívám se nicméně, že mluvit o kultivovanosti je důležité, a to už jen proto, že si díky tomu vůbec uvědomujeme existenci některých vlastností a dovedeme je pochopit jako něco dobrého, úsilí hodného. Řekl bych, že kultivovanost je svým způsobem věc elementární morálky, a proto je zcela falešné nazývat kultivovaným toho, kdo se dovede jen naparovat svým získaným vzděláním, hrát si na kulturu a izolovat se od lidí. Sleduji-li občas snobské pořady o současné české kultuře, zdá se mi téměř pokaždé, že nám právě ideál kultivovanosti palčivě schází. Přitom jsme v minulém století měli filozofa, který ho rozpracoval velmi podrobně a hluboce, čímž si získal světovou proslulost; ba žil ho až do své mučednické smrti. Kultivace (čili péče o duši, jak ji nazýval on) v Patočkově pojetí je náročná, celoživotní cesta, která má nezbytný kořen v poctivosti a která se neustále upírá ke svému cíli, jímž je dobro. Dobro se pro kultivovaného člověka stává celoživotní inspirací, otázkou a osudem. Kdo si myslí, že s tím, jak dospěl, se již „podobnými hloupostmi“ nemusí zabývat, ten se odsoudil k věčné a zlé dětinskosti. Kulturu v širokém smyslu můžeme chápat právě jako nejrůznější pokusy o hledání a ztvárňování dobra, jako otázku po dobru, jeho znejišťování, jako zoufalství nad jeho ztrátou či nedosažitelností atd. Tím vůbec nechci morálku nadřadit kultuře nebo kulturu morálce. Považuji za důležité distancovat se od schematického pojetí etiky, od souborů škatulek s nápisy „máš“, „nemáš“, „musíš“, „nesmíš“ atp. Kultura na rozdíl od mnoha morálek nevynechává člověka, ukazuje nám jeho složitost na konkrétních lidských zápasech, testuje naše jistoty, a teprve takto je morálka kulturou obohacena, ba splývá s ní. Morálce cizích národů se učíme z jejich kultury, bez ní bychom jí neporozuměli, bez ní bychom měli před sebou pouhý seznam škatulek, ne hloubku prožitku a vnitřního vývoje.

Kultivovaným člověkem proto není ten, kdo činí jen a právě to, co se od něj čeká, kdo úzkostlivě hledí na to, aby neporušil nějaké tabu nebo aby nikoho nepohoršil. Jen a jenom omezený snob může považovat fakt, že mladý český student nikdy nečetl Babičku od Boženy Němcové, za stigma nekultivovanosti a ignorance. Samozřejmě, že stejně tak povrchní, ba ještě hloupější je obdiv k neznalosti, brutalitě nebo vandalství. Pokud se kultura stává obětí těch či oněch tendencí, je v krizi, stagnuje, odumírá. A k tomu jsem chtěl dojít především, k odkrytí vztahu mezi uměním a kultivovaností. Jistěže existují různé estetiky, různá pojetí umění, ne vždy tak vážná, jako je to mé, nicméně pak je právem umění vnímáno na rovině pouhé hrátky, zábavy, chvilkového rozptýlení nebo na úrovni jakési duševní prostituce. Není důvod tento úhel pohledu odsuzovat, je však, zdá se, nutné přijmout vážné pojetí umění, chceme-li ovšem k umění mít opravdovou úctu. Tak je umění součást kultury, je cestou kultivace, jejímž cílem je ideál kultivovaného člověka.

Mluvím příliš vágně? Scházejí nám vnější znaky, které by umožňovaly poznat, kdo je a kdo není kultivovaný? Neznivelizoval jsem nakonec ideál, o němž jsem začal psát proto, abych ho obhájil? Kdo jiný než Bůh může znát a posoudit opravdovou morální kvalitu naši i našeho bližního? Tyto otázky zasahují jádro problému. K ideálu kultivovaného člověka se lze totiž postavit dvojím způsobem. Může nám jít na jedné straně o zařazování konkrétních lidí do skupiny kultivovaných, respektive nekultivovaných, tedy vlastně bychom takto pojali celou věc jako mocenskou páku k cejchování nebo naopak k lichocení; vnesli bychom do všeho zájmy společenské prestiže či osobních animozit, obrátili bychom kultivovanost do vnějšku, a tedy vniveč. Anebo můžeme na druhé straně zkoumat a hledat, co obecně je v nás nebo kulturní situaci naší společnosti nekultivované, tedy pro kulturu zhoubné.

Chtěl bych nyní ukázat na tři takové konkrétní problémy, které vidím v současné české literatuře. Především se bojím, že se snižuje nárok na vzdělanost a obecný přehled u literárních kritiků, literárních myslitelů a literárních vědců. Jde totiž o nepoctivost, o jakési divadlo, v němž se žongluje se stále povrchnějšími myšlenkami. Zájem se často soustřeďuje na detaily, opomíjí se naopak hloubka, rozhled a hledání souvislostí, originálních myšlenek, jasných a průzračných stanovisek. Mlžení se dostává do módy. Avšak ten, komu jde o pravdu, sotva má zastírání, znepřehledňování za svůj cíl, za cosi, co patří k jeho cestě. Naopak se pere s tím, co hledá a co chce vyjádřit, a možná raději přehání, aby vynesl na světlo ten aspekt skutečnosti, který se mu zdá právě nový, dosud nepovšimnutý a o to víc určující či závažný. V jasném slově se dá jednoduše odlišit zrno od plev, jednoduše poznáme dikci Russellovu od primitivní dikce nepřemýšlejícího skina; to je značná výhoda prostého stylu. Ten může být buď zcela nepropracovaný, nebo propracovaný virtuózně. Pouze průměrnost se schovává do mlhy, aby nebylo vidět, co je zač.

Stejně jako je vzdělanec povinen být vzdělaný, čili stejně jako je nedovzdělanost lidí, kteří si hrají na ideovou elitu národa, čímsi nepoctivým a nemorálním, tak druhou velkou překážku pro rozvoj ideálu kultivovaného člověka v české literární obci spatřuji v uzavírání se lidem nebo přímo v (byť nevysloveném) pohrdání obyčejnými lidmi. Ani v nejmenším nechci cokoli glorifikovat, tím méně obyčejného člověka. Velkým mementem, jež ukazuje radikálně na meze takových pokusů, je zhroucení naivní a krásné víry Karla Čapka před vypuknutím války. Myslím tedy, že není třeba idealizovat si průměrného Čecha, ale že je důležité oprostit se od iluzí, jež mají literáti o sobě. Nebudou pak kultivovanost předstírat, nebudou z ní dělat cosi jako společenský kapitál, nýbrž půjdou za ní, opravdu půjdou, a tím nejlépe osloví lidi kolem sebe. Elitářství bylo, je a bude zhoubné, bude-li postaveno na předstírání a přetvářce.

Třetím problémem zůstává obecná devastace společnosti minulým komunistickým režimem a také bezbřehým uvolňováním trhu, jenž nebyl trhem, nýbrž džunglí, na počátku devadesátých let. Stále je populární myslet si, že my jsme byli lepší než Němci, stále je těžké mluvit o českých komunistických koncentračních táborech; obecná kultura tím nutně musí trpět. Nejde o nějakou štvanici na minulost, o morální soudy a odsudky, jde spíše o trvalé vědomí, jak tehdy fungoval stát, kolik nevinných lidí bylo pronásledováno, zavíráno, mučeno. Jde o asociaci podobnou té, v níž si Hitlera spojíme nutně a vždy s milióny vyvražděných Židů, s koncentračními tábory a s válkou... o tuto asociaci padesátých let s monstrprocesy, uranovými doly, milicemi a všeobecnou lží. Samozřejmě by se tak dalo pokračovat a mluvit o jiných asociacích, které by se týkaly normalizace a doby porevoluční. Dokud se to nestane běžným zvykem, nebude u nás nikdy vnitřní pravdivost něčím imponujícím, budeme před ní naopak utíkat nebo se jí vysmívat.

Ideál kultivovaného člověka je silně zakořeněn v západní kultuře přinejmenším od dob Sókratových, který za něj umřel. Kdo se blíže seznámí s touto podivuhodnou osobností, pozná, že je to ideál chudý na fráze a vzdálený společenskému elitářství. Je naopak praktický, jeho podstatou je nepokoj člověka, který miluje dobro natolik, že se nikdy nemá za jeho vlastníka a nikdy se nestane jeho povýšeným kazatelem.