Když jsem na serveru www.totem.cz zakládal fórum „Umění a pravda“, netušil jsem, že hned první věta první reakce odkloní předpokládaný směr mého myšlení. Jako odpověď na mou otázku zazněla otázka „ty se nudíš?“ Pokusil jsem se vydat směrem té věty a byl jsem překvapen, kam až mě dovedla.

V onom minidialogu tedy krásně zaznělo to, co už se mezi lidmi šušká dlouho. Myšlení, přinejmenším některé jeho zvrhlé formy, jejichž nosičem jsou často perverzní drmolící intoši za hranicí autismu s mastnými vlasy a vousy, je nudné. Nic nového, mediální experti už dávno operují s pojmem talking heads, které jsou zákonitě boring. Masmediální průmysl, jako hlavní manažer informací, přišel se strategií infotainment. Informace ano, ale pouze atraktivně upravené a zábavné. Jak píše Pierre Bourdieu v knize O televizi (Doplněk Brno 2002), většině odborníků-expertů přijetí této strategie nedělalo problémy. Evropská tradice diskuse, dialogů, rozprav tedy vyvrcholila v nedělní Sedmičce (kterou mají stejně tak i Francouzi nebo Angličané), jakési vojenské přehlídce názorů. Protože myšlení je boring, je třeba se na diskusi připravit, udělat si takové polotovary, ty pak před oponentem dovařit a dát mu je sežrat. Neboť ze Sedmičky by měl vždy odejít jeden jako jednička a druhý jako nula. V pondělním tisku si pak přečteme jak novináři v úloze rozhodčích píší o tom, kdo to komu nandal.

V historickém a filosofickém myšlení se stává velkým tématem metafora. Vzpomeňme nedávno vyšlé knihy Metafory paměti (D. Draaisma, Mladá fronta Praha 2003), studie Metafory, kterými žijeme (G. Lakoff – M. Johnson, Host Brno 2002) nebo titulu Nemoc jako metafora (S. Sontágová, Mladá fronta Praha 1997)). Evropské myšlení tak opsalo pěkný oblouk, vezmeme-li v potaz, že samo sebe považuje za pokračování antické tradice, ke které je – byť jako Temný – počítán i Herakleitos. Nejenže je metafora jeho výrazovým prostředkem, ale je obsažena i v jeho přízvisku. Jednou části dědictví antiky v našem myšlení a jazyce je právě světelná metafora poznání – vysvětli to (make it clear), mlžit, osvícenství, tmář jsou blízkými příbuznými Platónova podobenství o jeskyni. Dodám ještě, že Nietzsche mluvil o pravdě jako o „vojsku metafor“ a že v antice byli básníci pokládáni za mistry pravdy, jak o tom píše Marcel Detienne (Mistři pravdy v archaickém Řecku, Oikúmené Praha 2000).

Právě Lakoff s Johnsonem jako jednu z prvních rozebírají metaforu arguement is war. Bráníme pozice, útočíme, stahujeme se a konečně vítězíme silou svých argumentů nad poraženým protivníkem. Autoři navrhují zajímavý myšlenkový experiment – představit si kulturu, kde metaforou polemiky je tanec a kde „cílem je tančit vyváženým a esteticky příjemným způsobem“. Kdybych měl takto metaforicky shrnout Platónovy dialogy, s trochou nadsázky bych je označil za bojové tance. Tento exkurs o metaforách bych ukončil vyhlášením pátrání po tom momentu Západní kultury, kdy se metaforou rozpravy stal wrestling, tedy předstírané divadlo souboje na život a na smrt, dokonalé odtržení od skutečnosti. Ale zábavné a vzrušující!

Otázka po vztahu pravdy a umění je tak stará, tak obecná, že její položení je skvělou nahrávkou na smeč. Totiž to, že na ni nelze odpovědět stylem „nehodící se šktněte“, a to, že je plná nedefinova(tel?)ných pojmů (protože co je umění, co pravda?), ji odsuzuje právě do říše věčných, nudných a zbytečných otázek, kterými si jen tak krátíme chvíli, či zlomyslně otravujeme život ostatním. Adekvátní odpovědí zdá se být cool postoj „to neřeš“. Protože když to nevyřešíš, nemá to smysl a je to ztráta času. Je to jako když píšeš test z matiky – když si nevíš rady s rovnicí, tak ji neřeš a běž dál, neztrácej čas, nemusel bys uspět. Odpověď „ty se nudíš?“ je stejně tak oprávněná jako příznačná pro dnešní comfortably numb (příjemná netečnost Pinka Floyda) dobu. A já za sebe dodám, že je zajímavá.

Zajímavá je jako mezník v historii evropského myšlení. Abych byl konkrétnější, pomůžu si příkladem z dějin filosofie. Jeden z otců novověké vědy a vědeckého světonázoru (kteréžto pojmy raději neslučovat) byl René Descartes. Je však pravdou, že hned po dokázání vlastní existence spěchal dokázat boha. Pokládal to prostě za důležitou věc (navíc, v jeho systému je bůh základním garantem pravdivosti skutečnosti). Nějakou dobu se proti takovým logickým důkazům boha argumentovalo a vyvracely se. Jak však vtipně poznamenal Zdeněk Kratochvíl ve svých přednáškách, za nějakých dvě stě let byla za adekvátní reakci na tyto důkazy pokládaná věta „pěkný, a co má bejt?“. Vědec, pakliže je oprávněným majitelem vědeckého světonázoru a vědeckého atheismu, prostě tohle neřeší. Abych předešel nedorozumění, raději k tomu dodám dvě věci. Za prvé vím a jsem rád, že ne každý vědec sdílí vědecký světonázor (který ze světa uklízí vše nevědecké) a vědecký atheismus – tak třeba Jiří Grygar. A za druhé mám vážné pochyby o tom, zda je jakýkoliv vědecký přístup adekvátní tématu boha a víry v něj. Vědecky se dá zkoumat náboženství, církve, jednání věřících atd., ale nemyslím, že bůh. Účelem tohoto příkladu bylo ukázat, že se prostě čas od času mění to, čím se má myšlení zabývat.

Stejně tak zní dnes podivně Černého definice: „Kultura je svobodné hledání pravdy o člověku a lidském světě a úsilí o spravedlivý soud o lidech a jejich světě. Najděte mi nějakou jinou, lepší definici.“ Já se však pokusím ukázat její závažnost, protože (jak dobře tušíte) nemohu kývnout na to, že „investuji“ (metafora time is money se zrodila s hodinovou mzdou) čas do nudných a zbytečných věcí. Že pro mne nejsou nudné, tady dokazovat nehodlám, jde mi spíš o tu zbytečnost. Dnes je velice módní nepřemýšlet. Mimo toho, že přemýšlení je nudné, také podle některých kazí bezprostřednost. Prostě, přemýšlení (nebo příliš mnoho přemýšlení – ale kde je hranice?) vnáší do prožívání umělé bariery, brání tomu nechat se strhnout, užít si, cítit horký pramen skutečnosti. Mezi mladými umělci se často vyskytuje názor, který okázale odmítá teorii. Dnešní správný cool básník kupříkladu pokládá za neřest zabývat se teorii rýmu, historií básnictví nebo dokonce přemýšlet vážně o tom, co to jsou slova, jeho nástroj. To jsou prostě kecy a důležité je mít prožitek a umět ho sdělit. Koneckonců, vezměte si Rimbauda, jak byl mladý – nebo Hendrixe, který nepotřeboval noty. Já si však myslím, že to má své meze, na které umělec posléze narazí (Rimbaud s Hendrixem jim dost možná unikli svou smrtí). A pak je třeba jít dál a hlouběji. Jenomže tam právě čekají „nudné teorie a zbytečné otázky“. Mě zkrátka víc baví umělci jako Borges, Kundera nebo Miles Davis a třeba Mark Knopler. Už z toho důvodu nepokládám přemýšlení za zbytečné a nudné. Je však jasné, že to je otázka mého vkusu a nehodlám nikoho k ničemu nutit. Jako argument proti domnělé zbytečnosti otázky po spojení pravdy a umění to neobstojí.

Jak kdesi píše Šalda (tuším, že se to týká Prokletých), je dobré sledovat postavu poety a vůbec obecnou představu lidí o básníkovi a o jeho místě ve světě. Z osobní zkušenosti vím, že většina poetů souhlasí s myšlenkou, že lidé se příliš věnují technice, málo čtou atd. K čemu mi literatura je a co z toho, ptají se dnešní lidé. Když na Totemu Zefram asi před rokem označil poesii za „plkající diskurs“, tedy za svět bez významu, ale hlavě bez nároku na pravdu, překvapil mne malý odpor z řad básníků. Prostě to neřeší a nechávají se vmanévrovat do pozice bavičů a kratičů chvíle, aby nebyla nuda. Závažné otázky tak nechávají v kompetenci vědy, ale zároveň se nad jejími odpověďmi podivují. Myslím, že věda je krásný přístup ke skutečnosti a pravdě. Jenomže stejně tak krásná je poesie a i ta má svojí, ovšem zcela jinak pojatou, pravdu. Nebo spíše, bude ji mít, dokud se o ní bude starat a kultivovat ji. Lhostejnost dělá s antických mistrů pravdy kašpárky, byť leckdy velice zručné, to je pravda!