Kromě toho, že týdeník Respekt představuje určitě tu nejvyšší kvalitu komentářů k občanskému a politickému dění (alespoň já neznám v ČR žádné noviny, které by se mu mohly vyrovnat), lze v něm nalézt podnětnou kulturní rubriku. Zvláště mne v tomto ohledu zaujalo číslo, které přináší zprávu o kulatém výročí narození spisovatele Ladislava Fukse (Respekt 39, 22.-28.9.2003). Až na podnět tohoto článku jsem si zběžně pročetl Fuksovy paměti s názvem Moje zrcadlo (Melantrich Praha 1995), neshledal jsem je však příliš zajímavé. Fuks vytvořil autoportrét, v němž převažují banality, mondénnost, jakási obsese skryté chlubivosti a chladné pozorování života, tak precizní a tak bez zájmu, že to působí vyloženě nepříjemným dojmem. Je to pravý opak např. autobiografie Goethovy, která přes uměřenost, vyzrálost stáří, přes vědomí společenské funkce, již má hrát, zůstává vřelým vzpomínáním a dějinami nitra.

Nečetl jsem od Ladislava Fukse dosud nic a ani se v nejbližší době od něj nic číst nechystám. Kdysi jsem viděl slavný film Spalovač mrtvol, natočený podle Fuksovy předlohy, ale kromě skvělého vylíčení opravdu bizarní perverzity na mne neudělal valný dojem. Rád připomenu, že Fuks nicméně měl se svým dílem velký úspěch, a to nejen v socialistickém bloku. Zejména se proslavil románem Pan Theodor Mundstock, který byl zfilmován v Maďarsku a v Polsku a o němž v roce 1966 psal dokonce i New York Daily Times. Slovník českých spisovatelů (P. Janoušek a kol., Brána Praha 1995) o Fuksovi píše: „Klíčovými tématy F. tvorby jsou strach, úzkost, vědomí blížící se katastrofy, zločin, totalitní bezpráví a vyčleněnost ústřední postavy z běhu „normální společnosti“... V debutu Pan Theodor Mundstock tak židovský úředníček marně hledá možnost spásy v bizarním nácviku situací, které by umožnily přežít transport a koncentrační tábor... F. osobitý styl, jeho tvůrčí metoda, spočívající v kompoziční a tvarové rafinovanosti, složité metaforice, symboličnosti postav a precizní práci s návratnými motivy, vrcholí v próze Spalovač mrtvol, v níž je podobenství o násilí a ohroženém lidství ztělesněno postavou člověka, který podlehne vábničce moci...“ V roce 1968 byl Fuks navržen německými spisovateli na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho prózy byly postupně přeloženy do mnoha jazyků a o jejich zfilmování se ucházeli mj. Roman Polanski nebo Charlie Chaplin.

Fuks se narodil v roce 1923 v Praze, pocházel z rodiny policejního úředníka. Brzy po maturitě (1942) byl totálně nasazen na správě statků v Hodoníně. Po konci války studoval filozofii, psychologii, dějiny umění a pedagogiku na FF UK v Praze. Nejprve byl zaměstnán v papírenském průmyslu, později ve Státní památkové správě a v Národní galerii. V dalších letech se věnoval pouze literatuře. Jeho životní osudy jsou však velmi zvláštní, vykreslují před námi člověka, který si prošel svým peklem a jehož selhávání lze vidět zároveň jako téměř heroickou tragédii a zároveň jako pouhopouhou malost. Dokonce by se dalo říci, že tento život je jedním z nejbohatších rezervoárů vhodných k přemýšlení nad všemi podstatnými filozofickými i náboženskými otázkami lidské existence.

Fuks byl homosexuál a uvědomoval si to patrně už od svého dětství. Projevy tohoto svého založení skrýval, jak jen mohl – proto se pro něj, na rozdíl např. od Kuběny, stalo celoživotním břemenem, ba hrůzou. Kromě toho byl i Žid. Tedy dostal do vínku prakticky totéž, co Ginsberg v téže době na druhé straně oceánu. Jejich osudy ovšem byly naprosto rozdílné. Fuks se lišil od Ginsberga nikoli jenom přímou zkušeností s nacismem a svým frustrovaným vztahem ke světu, ale i tím, že byl opravdově věřícím římským katolíkem, opravdově a tajně. Ve Fuksově rodině se vyskytovaly dědičné mentální poruchy. Spolu s ním v potemnělém bytě, plném bizarních starožitností, žila dlouhá léta jeho nemocná matka, již odmítl dát do ústavu a jež mu obřadně říkala „pane doktore“. Ostatně v trýznivých zážitcích s duševně chorou matkou je opět velká podobnost mezi Fuksem a Ginsbergem. Tomáš Weiss, autor zmíněného článku Nelehký úděl doktora Fukse, cituje Fuksova důvěrníka a sekretáře Jiřího Tušla: „Vůbec jsem to netušil, a to jsem byl u Fukse na návštěvě dost často. Jednou se otevřely dveře jednoho z pokojů a tam, ve staré noční košili a s rozcuchanými bílými vlasy, stála žena s nepříčetným pohledem. Výjev jako z Hitchcocka“. Bytem zněly bez přestání árie z italských oper, které rušila prakticky jen znělka Večerníčku, jenž Fuks pravidelně sledoval.

Fuks byl mimo realitu ovšem ještě tragičtějším způsobem. V šedesátých letech se pokusil o emigraci do Itálie velmi bizarní cestou, rozhodl se totiž, že se tam ožení s Giulianou Limiti, prestižní členkou tamní komunistické strany. Chtěl se tím mj., aspoň před společností, zbavit své homosexuality. Zdravici novomanželům do katedrály poslal prý i sám papež. Jenže už po několika týdnech Fuks před ženou uprchl zpátky do Prahy a schoval se na psychiatrické léčebně. Weiss udává velmi přirozený důvod útěku: Giuliana prý totiž vyžadovala plnění manželských povinností.

Za normalizace zdomácněl slogan, že jednotka předposranosti se rovná jeden fuks. Weiss shrnuje situaci: „Strach z vlastní zranitelnosti a úniky před konfrontací, přesvědčení, že vzpoura je marná, totální dezorientace v politické situaci a neovladatelná touha stát se hojně vydávaným spisovatelem dovedla Fukse k servilnímu chování vůči moci.“ Fuks ovšem patrně neměl ponětí, jaké nízkosti a nemorálnosti se dopouští. Vždyť ještě v roce 1993 čekal, že mu bude u příležitosti jeho sedmdesátin udělen už dávno neexistující titul „národní umělec“! Sklonek svého života strávil Fuks opuštěný a zjevně i pomatený. V srpnu 1994 ležel dva dny mrtvý ve svém bytě, než ho našel člověk, který mu nosil poštu. „Totálně osamělý a špatně pohyblivý spisovatel tu pomalu umíral několik let,“ píše Weiss.