Letos se v šestém čísle Hostu objevila anketa, nad jejímiž plody bych se nyní rád zamyslel. Otázka zněla: jak se v posledních třinácti letech změnilo postavení a funkce literatury? Host ji položil (jak sám říká) těm nejvýznamnějším osobnostem našeho literárního života, aby se k tomuto tématu podle svého mínění vyjádřily.

Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů, si klade otázku, zda je normální rozdávat duchovní statky jen tak, bez nároku na plat jejich původců, aniž by se ptal, jak rozlišit tvorbu opravdu kvalitní od průměrné, jež si sotva zaslouží nějaký honorář. Samizdatovou formu literatury v době komunistické tyranie chápe jako vnucenou řeholi. Může být ovšem řehole vnucená? A je-li řehole někomu vnucena, je to ještě řehole? Fráze o tzv. pravých hodnotách, nadávání dnešní masové kultuře do povrchnosti a do kýče, žalování na to, že dnes se údajně kvalita a vyšší náročnost krčí kdesi v koutku, to vše v Binarově příspěvku vrcholí nestydatou žádostí o naše peníze. Cituji: „Český národ by si měl uvědomit, že právě literatura je tím nejmarkantnějším znakem, který jej odlišuje od ostatních národů. A podle toho by se měl ke své literatuře chovat: hýčkat ji, zalévat a hnojit.“ Je však předseda Obce tak lobbyisticky zaslepený, že nechce nechat na lidech, aby oni sami rozhodli, co je dobré umění a za co chtějí zaplatit? Chce je nutit či vydírat, aby platili? Jistěže pokud dobré umění dnes prakticky nikdo neprodukuje, lidé dávají přednost pouhé zábavě, ovšem dobré zábavě. A nadávat zábavě kvůli její povrchnosti znamená nepochopit její význam. Objeví-li se mezi námi někdo jako nový Ginsberg nebo Prévert, tedy někdo, kdo vezme na sebe dobrovolnou řeholi poctivého tvůrce, věřím, že lidé jeho umění budou kupovat, poněvadž bude opravdové a dobré. Nemohu samozřejmě vyloučit, že se objeví i tvůrci, jejichž osud bude více podobný osudu malíře Vincenta van Gogha. Ale Gogh a všichni jemu podobní žili v hrozné bídě právě a jen kvůli pseudokultuře sebejistých měšťáků, kteří na potkání mluvili o hodnotách a subvencovali dávno zapomenuté protekčníky, neboť ti jejich „hodnoty“ v(ý)hodně „ctili“.

Ota Filip, spisovatel, esejista a novinář, zaujal k otázce postoj umírněný. Ovšem i pro něj jsou zřejmě čtenáři dobří leda tak k otloukání. Filip píše: „Mám také dojem, že český čtenář nechal v letech po sametové revoluci českou literaturu ve štychu, vrhl se na překlady z pokleslé cizí produkce, sytil se pornografií a takzvanými, reklamou vyhnanými bestsellery, které mu... předhazují četní takzvaní nakladatelé, povětšinou kšeftaři bez studu a zábran.“ Možná je pan Filip prorok a soudce tohoto pokolení, pak jistě těžko může hrát roli autora, který vchází do diskuse se čtenářem jako rovný vůči rovnému. Ale mně osobně se zdá, že pouze trpí jakýmsi pocitem méněcennosti a jen se mstí těm, kdo mu ho způsobili. Proč, ptám se, bychom měli číst a platit takové lidi? Chce nám to snad někdo přikázat?

Básnířka Sylvia Fischerová přispěla mnohomluvným, na vše odkazujícím a dosti zředěným příspěvkem. Místo čtenáře a nakladatele tato paní tepe „dnešní dobu“ – zhruba před deseti lety bych jejímu odsuzování přišel na chuť, ale ve svých sedmadvaceti letech vím, že k natolik složitému problému, jako je hodnocení jakékoli „doby“, nestačí dva odstavečky a pár frází, jež donekonečna omílá určitá malá, podivná část intelektuálů. Paní Fischerová také těžko odolává sklonu moralizovat a šmahem odsoudí naši společnost, která klade prý techniku nad morálku. Patrně má za to, že soudit jen tak letem světem celá společenství lidí a prohlašovat je bez jakýchkoli argumentů eo ipso za amorální, je hluboce mravné. Další slova této básnířky mi připomínají maminkovské žvatlání, čili po obsahové stránce úplný chaos. Projde jen tak všechna možná témata a na závěr poskytuje radu, aby si umělci pořizovali své agenty. Jejich úkolem bude vynášet schopnosti umělce, vynášet jeho díla, tedy bude to zase jakási účelová pravda neboli lež. Myslím však, že tvůrčí autenticitu takto vylhat nelze.

Ani Michael Hauser, pod jehož fotkou a jménem čteme filozof, nám nevyšel vstříc tím, že by se vyjádřil jasně a stručně. Obšťastnil nás místo toho vskutku zajímavým příběhem: „Po Listopadu přišel nový pán, jenž dlouho zůstával v anonymitě. V bílých rukavičkách uzavírá český literární život do ghetta... Toleruje naprosto vše – kromě pokusů vrátit literatuře a umění jejich společenský význam... Teprve nyní, když v Čechii sedí pevně v sedle, vyjevují se stále většímu počtu lidí jeho obrysy a jméno: SUPERCAPITAL.“ Později Hauser píše, že tímto naším novým pánem je vlastně trh. Čím však nahradíme trh? Ty pokusy už tu byly a až příliš často stály milióny životů. Reálný trh sice není zcela svobodný, ale alternativní vize jsou tyranské i nefunkční. Ostatně pokud jde např. o literaturu, nacházím v univerzitním městě, v prestižním knihkupectví spoustu titulů, jejichž zásoba nebyla prodána za celých deset let – jde např. o Platóna, tedy o klasická díla. Prostě o ně není zájem. Tak funguje trh. Při čtení toho, co Hauser píše dále, se nemohu ubránit jistotě, že jeho myšlenky neurčuje nic jiného než frustrovaný marxismus. Nad některými jeho výroky opravdu žasnu. Jen tak od pasu na nás střílí tvrzením, že umělec se dnes nemá oč opřít, ani o myšlenku, ani o vyhraněný charakter. Považuji to za hrubou urážku současných umělců. Což nemají vlastní myšlenky a vlastní charaktery? Pokud ovšem Hauser zná pouze českou literární elitu, je nabíledni, odkud ke svému názoru došel. Neméně k užasnutí je také Hauserovo opěvování Goetha a hned potom jakési opovržlivé nařknutí Viewegha ze zhmotňování ducha dnešního českého měšťáctví. Přece ten Goethe psal taky leccos pro měšťáctvo (nehledě na to, že v jeho době ten pojem měl ještě svůj pravý pejorativní smysl). Goethe nebyl génius kvůli tomu, že by nepsal pro měšťáky. Genialita se vymyká sociálním schématům, jež nám s nonšalantní křečí nutí narudlé mozky. Viewegh píše pro měšťáky zábavu a Goethe pro ně napsal např. Spříznění volbou či Italskou cestu. Proč opovrhovat zábavou? Ne, pana Hausera nemá cenu brát vážně.

Literární historik a kritik Jiří Holý začíná svou odpověď na anketní otázku tím, že vzpomíná na boom samizdatové a exilové literatury, která začala vycházet po listopadu 1989 konečně legálně. Když čtu jeho další slova, překvapuje mne jeho střízlivá pokora a věcnost. Odvažuje se říci, že vliv komerční masové kultury bývá démonizován, přičemž jasně ukazuje na její funkci zábavnou. Poznamenává, že tento fenomén je složitý a vícestranný, což je od někoho, kdo je považován za naši literární elitu, vskutku již nečekaný smysl pro objektivitu. Holému je třeba připsat k dobru i jeho relativní stručnost. Dovede přitom srovnat jednoduše minulost se současností, nic nedramatizuje a zasahuje svým popisem do prostého faktického stavu věcí, k čemuž nelze mít závažných námitek. Konečně někdo rozumný.

Ještě stručnější je příspěvek editora a kritika Martina Machovce. Ten se ale věnuje především kritice politiky ODS. Kromě toho nás seznamuje se svým podivným dojmem, že dnes je česká literatura úplně na dně, na svém historickém minimu. Cestou ven z tohoto stavu je pro něj její zpolitizování. K tomu je těžko něco dodávat.

Kritickým způsobem zaměřil svůj příspěvek bohužel Jaroslav Med, známý esejista a literární historik. Hanobí „naši dobu“ dosti nevybíravými ideologickými schématy, a to bez špetky argumentace. Vadí mu zejména technický pokrok a údajná sebeúčelnost produkce, obviňuje smyšleného geometrického ducha doby z jakési neplodnosti, lidé jsou podle něj ovládáni novinářskou frází a médii – a internet, ejhle!, patří mezi svody. Ačkoli tedy pan Med ve svém textu jinak pěkně mluví o krásné literatuře a její obecné roli v životě člověka, vystupuje před námi venkoncem jen jako záštiplný děda.

Věroslav Mertl, prozaik, básník a esejista, dobře vystihuje kámen úrazu celé ankety hned na začátku svého příspěvku: „Obávám se, že spisovatelé jsou příliš zahnízděni ve svém vidění světa, než aby právě oni mohli nějak objektivněji posoudit to, co je předmětem této ankety.“ Dlužno říci, že jsme se dosud téměř neshledali v anketních odpovědích ani snahu o objektivitu. Tento muž dokázal však celý svůj příspěvek napsat střízlivě a bez žluči. Všímá si toho, že otázka po funkci literatury má docela ideologický podtón, dokonce upozorňuje, že taková funkce se ve svobodné společnosti tvoří zcela spontánně a podle zájmů čtenářů. Ano, Mertl je první člověk v anketě, který dokáže položit důraz na čtenáře jako na svobodného jedince, na partnera v diskusi – pro Mertla není čtenář tím nenáviděným červem, pokáleným z výše autorových ideologických bájí de facto jen za to, že nekupuje autorovu tvorbu. Za přečtení stojí i to, co Mertl píše o dnešní literatuře dále. Konečně něco opravdu k zamyšlení!

Pánové prozaik Josef Nesvadba a prozaik i esejista Patrik Ouředník jsou ve svých anketních odpovědích struční, vtipní, avšak ne příliš obsažní. Oproti nim Vladimír Papoušek, literární vědec a historik, píše rozsahem dvojnásobný příspěvek. Zpočátku se drží střízlivého rozboru některých změn, jež se v literatuře odehrály během posledních třinácti let. Ale potom opět přichází litanie nad trhem, který se „zmocňuje nepozorovaně mladých autorů, jako se zmocnil třeba naštvanosti mladých proletářů v Anglii v období punku.“ Ubozí proletáři! Slza mi z oka kane. Díky Bohu touto posttotalitní frustrací ze svobody, kterou zřejmě trpí velká část české literární elity, není v nejmenším zasažen další z oslovených, prozaik, esejista a překladatel Josef Škvorecký. Jeho text mi přijde naprosto přirozený, aktuální, zasahující právě tu realitu, ve které žiji. Dovolím si z něj rozsáhle citovat: „Myslím si však, že po listopadu 1989 se česká literatura prostě dostala do situace, jaká je v západních, anglicky mluvících zemích normální, neboť tam nikdy nezažili českou situaci: tedy stav, kdy krásná literatura byla příliš často jedinou možností číst, aspoň občas a někdy jenom mezi řádky, lidské slovo o lidských pocitech, slovo, které z masových médií téměř úplně vytlačila ideologická pseudopravda. Proto lidé stáli fronty na čerstvě vydané knihy, původní i překlady z literatur, kde spisovatelé pseudopravdy nepěstovali a nemuseli skutečnost skrývat do mezer mezi řádky. Starý režim, zejména v prvních dobách po puči, si velice zakládal na tom, že z knihkupectví vymýtil Rodokapsy, Rozruchy, Večery pod lampou a podobné kýče. Nahradil je ovšem kýči jiného druhu... A Zdeněk Urbánek v jedné památné konverzaci řekl, že když nejsou Rodokapsy, není ani Joyce. Nastala tedy ona normální situace, svobodně vycházejí Rodokapsy a harlekýnské romance. Joyce se sice, pokud vím, zatím neobjevil, ale jistě časem někdo takový přijde. A je tu několik dobrých spisovatelů, třeba takový Hájíček, a někteří dokonce dosáhli neobyčejné popularity, vyjádřené počty prodaných výtisků, jako třeba Viewegh, a jiní... Ale vysvětluje to, proč na knihy už se fronty nestojí, proč i dobří nakladatelé si na vydávání dobrých knih často musejí vypomáhat současným vydáváním detektivek nebo státní či soukromou subvencí. Znamená to, že některých knih se prodají desetitisíce, ačkoli literární kritici nad nimi kroutí hlavou, podobně jako podobní literární kritici v Americe kroutí hlavou nad Stephenem Kingem. Prostě normální stav.“ Obávám se, že komunismus natolik pokřivil naši literární elitu, že toto prosté prohlédnutí v mnoha případech již nikdy neprožije.

Básnířka, prozaička a překladatelka Jana Štroblová představuje v tomto smyslu návrat do českých luhů a hájů. Výtky na adresu čtenáře jsou ovšem jemné, moralizování není nekompromisní a rozhodně nepochybuji, že to paní Štroblová myslí dobře. Jen bych k jejímu uhranutí morálkou chtěl poznamenat, že relativizace jasných a nezpochybnitelných morálních hodnot nemusí být nutně destrukcí morálky, ale naopak pokus o její ozdravení. Podobný pokus tváří v tvář majitelům té jasné, tzv. opravdové morálky učinil kdysi Ježíš Kristus a byl za to umučen na kříži. Kromě evangelia se může dočíst něco morálce, jež nemá na prvním místě svého étosu neustálé pohoršování se nad jinakostí jiných, např. u Jana Patočky.

Pavel Švanda, esejista, kritik, básník a prozaik, přistupuje k anketní otázce věcně, střízlivě a se smyslem pro podstatné. Nejprve shrnuje strmý pokles politické moci na straně literátů: „Někteří spisovatelé se sice domnívají, že mají přinejmenším stejné právo zatěžovat státní rozpočet jako třeba oceláři, horníci, zemědělci, avšak v podstatě jsou politicky bezmocnější než farmáři, byť si to veteráni zápasů dvacátého století nechtějí na stará kolena přiznat.“ A díky Bohu, že tomu tak je. Literatura otrokem politiky a naopak politika otrokem literatury, to je opravdu strašná představa. Švanda dává ztrátu spojení mezi mocí a literaturou do souvislosti s koncem národního obrození. Má generace (tím spíše generace mladší) cítí opravdu k tomu starému, typicky nacionálně českému pojetí kultury odpor nebo odcizenost. Jinými slovy: národní obrození je pryč, teď už jsme snad konečně zcela normálním národem. Švanda ví, že svobody, již se konečně česká literatura dočkala, si užívají hlavně nejmladší autoři – a ti neaspirují na roli nových Balzaků, nýbrž si jen tak postmoderně hrají. Tento pán nezatracuje, neodsuzuje, je naopak otevřený novému a čeká, co ze současného kypění vzejde nebo nevzejde.

V krátkém a poněkud neurčitém, rétoricky orientovaném textu literárního teoretika a kritika Jiřího Trávníčka jsem nenalezl nic, co by stálo za zmínku... snad pouze jeho poukaz na relativnost změny něčeho vůči něčemu. Jistě totiž anketní otázka dostává zcela jiný smysl, když srovnáváme vývoj české literatury v posledních třinácti letech s léty šedesátými, nebo s barokem. Velmi hodnotný příspěvek do ankety přinesl, jak se domnívám, spisovatel Milan Uhde. Cituji: „Atmosféra nesvobody pomohla prodloužit platnost obrozenského obrazu básníka jako spolutvůrce národa a jeho proroka. Tak vznikla v mnohých tvůrcích představa, že nikoli výjimečný umělec ve výjimečné konstelaci, nýbrž každý, kdo píše česky, nabývá funkce svědomí národa, tudíž má zvláštní postaven také před zákonem a požívá práva na státní podporu. Kdo mu ji upírá, ohrožuje národní existenci... Zánik režimu tuto představu i jiné iluze ukončil... Dnešní režim je ideologicky neutrální, nemá cenzuru a vydávat, přesněji řečeno šířit svá díla smí každý. Na námitku, že je k tomu třeba peněz, odpovídám, že peníze se i při jejich věčném nedostatku dají sehnat. Svoboda nikoli. Zanikla také spisovatelova povinnost společensky se angažovat. To neznamená rezignaci na angažovanost... Rozšířila se ovšem a na trh pronikla obrovská vlna zábavné a komerčně motivované literatury, ba kýče. To je a vždy byl průvodní zjev svobody. Zkušenost praví, že jeho státní regulace je za všech okolností horší řešení než princip „žít a nechat žít“. Obecně platí, že jako spisovatel dnes může český občan vykonávat vliv pouze tím, co literárně vytvořil. Stěžuje-li si na slabý ohlas a na úpadek duchovnosti ve svém okolí, stěžuje si na vlastní slabost a prázdnotu. Stesky na to, že slovo spisovatele dnes ve společnosti zdaleka nemá takovou váhu jako kdysi, odbývám proto poukazem na to, že české slovo zrozené s uměleckou ambicí má takovou váhu, jakou si zaslouží. Zvýšit ji může jen tvorba, ne však lepší vláda, lepší zákony a hustší dotační síť.“ To jsou slova, jejichž výstižnost lze sotva překonat.

Mile mne překvapil Ludvík Vaculík, poslední účastník ankety, jež proběhla letos v šestém čísle časopisu Host. Tento známý spisovatel nehořekuje, naopak peprně a jasně zasahuje jádro věci: „Vznik trhu s literaturou udělal z knihy zboží. To znamená, že každý může v tomto oboru podnikat, a ráz podniku závisí na rázu toho člověka. Od nejhoršího k nejlepšímu. Také čtenář je náhle na trhu... A znovu rozhoduje úroveň: je tu dost zboží pro každého, nejvíce pro pitomce.“ Vaculík si ovšem všímá negativ: nakladatelé musejí myslet na to, aby prodali; volnost trhu zase vytváří v lidech pocit, že psát je povolán kdokoli; je málo literární kritiky; nakladatelé odmítají autorům za vydání knihy platit atd. A podobně jako jeho předřečníci i Vaculík upozorňuje na změnu poslání literatury od politické angažovanosti k vyprávění příběhů a myšlenek.

Jaký si tedy utvořit názor na anketu? Co nám přinesla? Myslím, že velmi silně z ní můžeme vycítit přelom generací. Česká literární elita ještě příliš často myslí postaru, ale i její liberální a věcní představitelé spíše jen čekají, co z dnešní nové situace vzejde. Zůstává tedy na nás, na generaci, jež názorově zrála až po listopadu 1989, abychom své době rozuměli a přinesli její plody. Není to logické?

Anketa pokračuje (ve stále stejném duchu) i v dalších číslech Hostu.