Těžko už dnes zrekapitulujeme všechny ty společenské, psychologické, hodnotové a jiné změny, jež má na svědomí vznik rozhlasu a televize. Jejich opravdu masové rozšíření, samozřejmost, s jakou patří k běžnému životu prakticky všech občanů Západu, jejich vliv na všechny oblasti života, to jsou ohromující skutečnosti. Dokud existoval jako jediný prostředek k dálkovému a masovému šíření informací (pod pojmem informace nemyslím výlučně fakta, oznámení atd., nýbrž i zábavu, výměnu názorů, účast na obecném povědomí) jen tisk, byli lidé mnohem více odkázáni na přetlumočení, na interpretaci. Nebylo možné vidět a slyšet událost takříkajíc na vlastní oči, také doba, která uběhla mezi událostí a informací o ní, byla dlouhá a byla přímo úměrná zeměpisné nedostupnosti místa. Tisk je dodnes nejlepším místem k tomu, čemu se říká publicistika: umožňuje vytříbené formulování myšlenek, jeho předností v tomto smyslu je právě odstup od nejaktuálnějšího dění, může a měl by se zamýšlet nad korektností bleskových zpráv, jež podávají televize i rozhlas.

Opravdu však teprve tato dvě média udělala z našeho světa postupně to, čemu se říká globální vesnice. Pro ně není problém zprostředkovat v reálném čase dění na opačném konci světa. Díky nim můžeme slyšet, resp. vidět například bolívijskou indiánku s jejími rozhořčenými názory na svou vládu nebo kohokoli jiného na celém světě. Riziko pominutí kontextu, redukce reality na jeden úhel pohledu ale vzrůstá právě s tím, jak se obraz podávaný rozhlasem a televizí zdá sugestivně přímý, zcela autentický. Už jsme se však docela naučili žít s tím, že média (což se týká i tisku a vůbec jakéhokoli veřejného zdroje informací) jsou nutná nejen k tomu, aby nás informovala o událostech, nýbrž i k tomu, aby se navzájem hlídala a abychom v nich mohli hledat různé pohledy, argumenty a polemiky.

Když bych se však zeptal, k čemu především slouží většině z nás rozhlas nebo, a především, televize, odpověď bude jednoznačná: k zábavě. Díváme se na filmy, posloucháme písničky. Velkou sledovanost mají různé soutěže, estrády, show nebo seriály. Ačkoli se dnes už často setkáme s tím, že divák a posluchač mají možnost zasáhnout do průběhu vysílání, je stále tato zábava, ale i zpravodajství a jakékoli jiné informace klasických médií zcela v režii těch, kdo je provozují. Globální vesnice potom trochu připomíná mnoho samot vzdálených od centra obce, v němž stojí obrovská obrazovka, již mohou sledovat i lidé v dalekém okolí. Ti, kteří se proderou do centra, objevují se na obrazovce nejčastěji a oni také určují, co na ní (ne)bude k vidění. Chybí setkávání lidí. Mluvit o vesnici má přísně vzato smysl teprve tehdy, mohu-li vyjít z domu a během pár minut dojít k nejvzdálenějšímu stavení a dát se tam se sousedem do řeči o čemkoli, co nás oba zajímá. To umožnil až internet.

Předně bych chtěl upozornit na to, že internet je mnohem více než médium tak, jak je klasicky známe: je především prostorem pro každého. A protože je to prostor prakticky nekonečný ve všech možných směrech, vejdou se do něj i klasická média. Na síti si můžete přečíst různé články, poslechnout si rádio nebo sledovat televizní vysílání. Ke všemu se však lze vyjádřit, o všem si lze vyhledávat nejrůznější alternativní informace – dokonce není velký problém založit si své vlastní stránky, svůj časopis nebo své diskusní fórum, kam bude mít přístup kdokoli na světě (je-li připojen na internet). Těžko si lze představit lepší prostředí pro šíření samizdatu a pro svobodný trh s informacemi a myšlenkami.

Je pravda, že světová síť je díky své monstrózní rozsáhlosti na první pohled velice nepřehledná. Zveřejnit něco na internetu je něco úplně jiného než zveřejnit něco v novinách nebo v televizi; tady se totiž každý musí snažit především sám za sebe oslovit ostatní. V opačném případě jeho zveřejněnou věc nikdy žádná veřejnost číst nebude. Ale pokud někdo tvrdí, že na internetu je minimální šance prosadit se, opominul zřejmě jeden velmi důležitý fakt, totiž možnost on-line komunikace, což já osobně považuji za hlavní přínos komunikační superdálnice, kterou internet je. Většina významných osobností ve vašem oboru, v němž se chcete prosadit, má e-mailové adresy. Můžete jim napsat mail, v němž pošlete krátké shrnutí své publikace a odkaz na ni. Dále není problém stejným způsobem oslovit různé instituce všude na světě (musíte ovšem překonat jazykovou bariéru), konečně asi nejlepším způsobem, jak ukázat, že máte co říci, je účast na různých diskusích a chatech, pokud mají dosti vysokou úroveň. To jsou možnosti ještě před pár desítkami let naprosto nepředstavitelné.

Kdysi jsem psával velké množství rukopisných dopisů, dnes se mi po tom, přiznám se, stýská... skoro bych chtěl říci, že za vymizení této krásné zvyklosti je odpovědný internet. Ale to by nebyla pravda. Opravdu nic (snad kromě trochu předražené a nespolehlivé pošty) mi nebrání, abych vzal pero a papír a napsal dlouhý dopis jako za starých časů. Jestliže jsem se nakonec rozhodl pro rychlost, pro možnost prakticky okamžitého, celkem bezpečného a též příjemného kontaktu přes e-mail, je to má svobodná volba. Pouze sám sobě to mohu klást za vinu. Internet je především prostor možností. Nenutí vás k ničemu, pouze nabízí. Když se dva lidé dívají na televizi, mohou se později bavit o tom, co viděli, co jim bylo naservírováno; ale naopak je tomu u internetu. Tady vstupuje do hry osobnost a kreativita uživatele.

Vysedávání u televize mi přijde oproti brouzdání po síti nesmírně nudné. Dokonce i od skalních příznivců onoho masového zlozvyku slyšíte věčné stížnosti na televizní program. I pro ně to bývá nezáživné. Co mají však dělat? Chtěli by sedět v pohodlí svých domovů a věnovat se bez velké námahy něčemu zajímavému (i četba knih je pro ně namáhavá!). Tuto jejich poptávku splňují vlastně jen komerční televize se svými stupidními pořady, mezi nimiž se výjimečně objeví něco nápaditějšího. Člověk nakonec usíná nebo těžiště zábavy přesune do pojídání nějakých pochutin. Nevyužívaný mozek zakrňuje, opravdový zájem o cokoli kromě nejpřízemnějších věcí pomalu uvadá, břicho tloustne a život se proměňuje v šedivou šmouhu prázdných dnů. Jinými slovy: éra televize právě končí, začíná éra něčeho zajímavějšího, totiž internetu. Top society snad všech oborů lidské činnosti už léta brouzdá po síti.

Samozřejmě jako každý lidský vynález má internet nikoli jen líc, nýbrž má i svůj rub. Mediálně nejznámější je patrně mezinárodní šíření dětské pornografie prostřednictvím webu. Ale problémů je jistě víc: propagace fašismu či komunismu, návody na výrobu zbraní, sloužících teroristickým účelům, spousta dezinformací atd. Policie už v těch nejkřiklavějších případech učinila některá opatření a sklidila dílčí úspěchy, což považuji za velmi dobrou zprávu. Jenže internet je především nefalšovaným zrcadlem naší společnosti, i se všemi jejími deformitami, neboť zatím stále zůstává velmi liberálním prostředím. Je z velké části na nás, na konkrétních obyčejných lidech, jak bude naše globální vesnice časem vypadat. Zda se totiž stane něčím více než jen bizarní kuriozitou, zda bude opravdu občanským prostředím, v němž se seriozní komunikace mezi sousedy stane účinnou protiváhou mocenské dostředivosti nadnárodních politických sdružení a koncernů.

Ale ještě bych chtěl říci něco specielně o literatuře na světové síti. Díky internetu nemusíte poníženě prosit nakladatele nebo šéfredaktora nějakých novin, aby se vaše básně vůbec dostaly na veřejnost, aby měly šanci oslovit čtenáře. Pokud vystupujete pod svým vlastním jménem a chováte se důvěryhodně, můžete být opravdovým partnerem pro čtenáře, nic nepřekáží tomu, abyste s ním probrali vaše dílo, což je přímo zázračná výhoda. Na druhou stranu se právě v tom prostoru, kde každý může a má svobodně vyjádřit své myšlenky, jasně ukazuje, že většina lidí prostě nemá co říci. Podobně jako televize, tak i internet se zejména v poslední době stává především zábavou. Naprostá prázdnota komunikace může díky tomu dospět až tak daleko, že místo on-line rozhovoru si spousta navzájem anonymních lidí posílá série různých stupidních znaků přes celou obrazovku – a tím se baví. Naštěstí je však právě na internetu dost prostoru pro všechny. Nemusí se na rozdíl od televize nijak přizpůsobovat většině, ať už je jakákoli. Myslím, že můžeme být, aspoň prozatím, optimisty.