Václav Havel je všeobecně pokládán za nejvýznamnějšího samizdatového autora. Jeho dílo a jeho společenská angažovanost takřka příkladně ukazují, že samizdat má smysl a že neohnout se je nikoli jen možné, nýbrž i s ohledem na budoucnost nadějné. Havel měl jistě štěstí, že se dožil nové demokratické éry, o jejíž příchod se tolik zasloužil a na jejíž podobě se později podílel i jako prezident republiky. Kdo však podrobněji studuje jeho životopis (např. prostřednictvím knih E. Kriseová: Václav Havel, Atlantis Brno 1991 anebo M. Simmons: Nesmělý prezident, Volvox globator Praha 1993), dojde nejspíš k názoru, že Havel je jakýmsi symbolem celého protikomunistického hnutí, že dovedl sjednocovat jeho odlišné proudy a že mu vnukl autenticky lidskou, osobní, neideologickou bázi.

Rodina Havlů patřila kdysi k velkopodnikatelům – Havlův dědeček postavil palác Lucerna, jeho otec (autor osmidílných pamětí Mé vzpomínky) postavil na Barrandově vilovou čtvrť a jeho strýc vybudovat tamní ateliéry. Václav Havel se narodil 5.10.1936, v letech 1951-1955 pracoval jako chemický laborant, poté začal nedokončená studia na Ekonomické fakultě ČVUT. Na konci padesátých letech působil jako jevištní technik v Divadle ABC a od začátku šedesátých let v Divadle Na zábradlí, kde se stal později asistentem režie a dramaturgem a kde byly poprvé uvedeny jeho hry. V roce 1966 ukončil studium dramaturgie na DAMU. Za normalizace byl prakticky stále až do roku 1989 ve svobodném povolání. Havel se angažoval v roce Pražského jara jako předseda Kruhu nezávislých spisovatelů, rok poté byl režimem obviněn z trestného činu podvracení republiky. Později v polovině sedmdesátých let založil samizdatovou edici Expedice a za další dva roky se stal spoluzakladatelem a jedním ze tří mluvčích Charty 77. Následovaly různé perzekuce: nejprve čtrnáctiměsíční podmíněný trest za poškozování zájmů republiky v cizině, v roce 1979 byl však odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Po svém propuštění z věznice (1983 ze zdravotních důvodů) se Havel stal členem redakční rady samizdatového časopisu O divadle i samizdatových Lidových novin. Na začátku zlomového roku 1989 byl zadržen při pokusu položit na počest J. Palacha květiny k soše sv. Václava, za což byl odsouzen na devět měsícům nepodmíněně. Po podmínečném propuštění z výkonu trestu v květnu téhož roku se opět podílel na protirežimních iniciativách, což vyvrcholilo v listopadových událostech, kdy se stal vůdčí osobností Občanského fóra. Brzy poté byl zvolen prezidentem státu, kterým zůstal až do nedávné doby. Mezi Havlovy známé patřily téměř všechny nejdůležitější osobnosti nekomunistického kulturního hnutí, z toho velké množství vyjmenuji aspoň tyto: Olga Havlová, Jan Zábrana, Jiří Kuběna, Josef Topol, Marta Kubišová, Jan Patočka, Pavel Landovský, Vlasta Chramostová, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Milan Šimečka, Milan Uhde, Petr Kabeš, Miroslav Zikmund, Václav Benda, Jan Lopatka, Pavel Kohout, Jiří Dienstbier, lidé z Plastic People atd.

Ačkoli počátky Havlovy dramatické tvorby lze datovat již od konce padesátých let, výrazně se prosadil až dramatem Zahradní slavnost. Spolu se hrou Vyrozumění má charakter abstraktního modelu, který vypovídá o konkrétních mechanismech totalitního režimu. Později se Havel proslavil aktovkami, jejichž hrdinou je Ferdinand Vaněk. O těchto „vaňkovských hrách“ jejich autor prozrazuje (Václav Havel: Do různých stran, Lidové noviny Praha 1990): „Několik mých přátel spisovatelů, kteří se po roce 1969 octli v podobné situaci jako já, byli totiž ve své vlasti zakázáni a veřejně za své občanské postoje zhanobeni, mělo v sedmdesátých letech dobrý zvyk, že se každoročně sjeli v létě na jeden víkend na mé venkovské chalupě. Při těchto setkáních jsme si – mimo jiné – předčítali i své nové práce. V roce 1975 jsem před tímto setkáním a vlastně hlavně proto, abych na něm měl co přečíst, napsal (asi během dvou dnů) jednoaktovku Audience. Byla inspirována mou vlastní zkušeností (v roce 1974 jsem byl zaměstnán v pivovaru) a byla určena, jak zřejmo, především pro pobavení mých přátel... Nenapadlo mne, že někomu jinému – totiž i těm, kdo mne osobně neznají, neznají mou situaci a nevědí, že jsem pracoval v pivovaru – by ta hra mohla něco podstatnějšího říct. Ukázalo se, že jsem se – jako ostatně už vícekrát ve své literární práci – zmýlil: ta hra měla úspěch nejen u mých přátel, ale brzy nejrůznějšími způsoby pronikla do poměrně širokého povědomí české veřejnosti a získala si u ní oblibu; nejednou jsem se dokonce setkal s tím, že zcela mi neznámí lidé... ji nejen znali, ale některé repliky z ní si osvojili... Tato široká domácí odezva mě přirozeně těšila, tím spíš, že to bylo v podmínkách, kdy tato hra nemohla být v mé zemi veřejně provozována či publikována. Těšilo mne to ovšem hlavně proto, že se zřejmě stalo to, co si myslím, že se u každého umění vlastně děje či má dít: totiž že dílo jaksi přesahuje svého autora... Povzbuzen touto zkušeností, napsal jsem později ještě dvě „vaňkovské“ aktovky, Vernisáž a Protest.“

Hra Horský hotel experimentuje s dialogem, v jehož naprostém zhroucení zachycuje téma rozpadu lidské identity. V osmdesátých letech Havel napsal tři celovečerní hry, které představují další vrchol jeho tvorby. Především je to Largo desolato, jež svědčí ve vyhrocené formě o těžkosti zápasu člověka o sebe sama s neosobní mocí, která ho chce vnitřně znásilnit. Moralita Pokoušení je moderní transpozicí faustovského příběhu s jasným poselstvím o tom, že se zlem nelze vyjednávat. Konečně drama Asanace představuje jakousi politickou alegorii normalizačního období.

Havel ovšem není jen významný dramatik. Je znám také jako esejista a publicista, a to především díky svým Dopisům Olze, v nichž jsou shrnuty rozmanité úvahy psané Havlem z vězení jeho manželce. Havlovu publicistiku z let 1969-89 lze najít v souborných vydáních v knihách O lidskou identitu a Do různých stran. Nevyhýbal se však ani poezii – tu vydalo před čtyřmi lety nakladatelství Torst v rámci svého projektu Spisů V. Havla.

V Dálkovém výslechu (Melantrich Praha 1989) Havel odpovídá na rozmanité otázky Karla Hvížďaly, který se v závěru knihy ptá i na jeho dramatickou tvorbu. Rád bych nyní citoval některé pasáže odpovědi: „Velice mne baví takové věci, jako je všelijaké symetrické a posléze symetricky asymetrické splétání a proplétání motivů, jejich frázované či rytmizované rozvíjení, zrcadlovité kombinování motivů s jejich antimotivy... Už při prvním vnějším pohledu lze tedy zjistit, že mé hry jsou vědomě, záměrně a odkrytě konstruované, schematické, jakoby strojové. Není tomu tak proto, že bych byl někdy na začátku svého psaní chladnokrevně rozhodl takto a jen takto podivínsky psát; vyplynulo to nějak samo z mých sklonů a zálib, z mého naturelu... Další věc, kterou bych tu snad měl zmínit, je zájem o jazyk. Zajímá mne jeho ambivalence, jeho zneužití, zajímá mne jazyk jako strůjce života, osudů a světů, jazyk jako nejdůležitější dovednost, jazyk jako rituál a zaříkadlo; slovo jako nosič dramatického pohybu, jako legitimace, jako způsob sebepotvrzení a sebeprosazení. Zajímá mne fráze a její význam ve světě, kde verbální zhodnocení, včlenění do frazeologického kontextu, jazyková interpretace jsou mnohdy důležitější, než skutečnost sama... Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem i zákonem. Baví mě psát různé krasořečnické promluvy, v nichž je s krystalicky čistou logikou obhájen nesmysl; baví mě psát monology, v nichž jsou věrohodně a sugestivně vysloveny samé pravdy a které jsou přitom od začátku do konce prolhané. A ještě víc mne baví psát promluvy, které balancují na ostří nože, divák se identifikuje s pravdami, které jsou v nich vysvětleny, ale zároveň cítí téměř neznatelný přídech lživosti... a zůstává natrvalo zneklidněn nejistotou, jak to bylo vlastně myšleno... Mechanizace dramatické formy, o níž jsem mluvil, poukazuje k rysu, který je asi z hlediska estetiky mých her nejdůležitější. Totiž k tomu, že ty hry, když se to vezme kolem a kolem, jsou založeny daleko víc než na jednání postav a pohybu děje na pohybu významů, motivů, myšlenek, znaků, argumentů, pojmů, tezí, slov. To vše jako by v nich ožívalo a posléze neslo vlastní děj, dá-li se to ještě nazvat dějem, a bylo skutečným zdrojem dramatismu. Z toho ovšem nutně vyplývá, že to jsou všechno hry do značné míry znakovité, zkratkovité, schematické. Trochu to jsou loutkohry. Trochu takové oživené stroječky... Ať chci nebo nechci, ať si to naplánuji nebo nenaplánuji, vždycky se mi do her vrací – téměř obsedantně a tudíž vůbec ne náhodou, ale ze samé podstaty těch aspektů světa, které si mne vybraly za svého tlumočníka – jedno základní téma: totiž téma lidské identity... Myslím, že každé skutečné umělecké dílo má v sobě nějaké tajemství, byť by bylo jen v jeho stavbě, v záhadě jeho kompozice... Každé skutečné umělecké dílo poukazuje někam za sebe, přesahuje sebe i svého autora, vytváří kolem sebe zvláštní silové pole, kterým dává lidskou mysl i lidské nervy do nejasného a těžko jeho autorem naplánovatelného pohybu; paprsky, které z něho vyzařují, nelze nikdy přesně spočíst a jejich konce nelze nikdy dohlédnout. Slábnou sice, ale vedou do nekonečna. Kdybych nedoufal, že něco takového mají i mé hry, ať už toho dosahují jakkoli, nepsal bych je... Mluvil jsem už o tom, že tu pravou, skutečnou a základní naději musíme najít každý sám v sobě. Tu nelze na nikoho delegovat. Mou ctižádostí není diváka uklidňovat milosrdnou lží a falešně ho povzbuzovat nabídkou, že něco vyřeším za něj. Tím bych mu věru moc nepomohl. Pokouším se o něco jiného: co nejdrastičtěji ho uvrhnout do hlubin otázky, které by se neměl vyhýbat a které se beztak nevyhne, strčit mu nos do jeho vlastní bídy, do mé bídy, do naší společné bídy. A připomenout mu, že je načase něco dělat. Jediné východisko, jediné řešení, jediná naděje, které mají cenu, jsou ty, které nalezneme sami, sami v sobě a sami ze sebe. Případně s pomocí boží... I ta nejtvrdší pravda, je-li vyslovena nahlas a veřejně a přede všemi, stává se najednou čímsi osvobodivým: v krásné a jen divadlu vlastní ambivalenci se tu snoubí její hrůza... s něčím zcela novým a z četby neznámým: s radostí... z toho, že „to bylo konečně řečeno“, že je to venku, že pravda byla nahlas a veřejně artikulována.“

Havel je autorem své doby, je i jejím člověkem. V jeho díle i v jeho osobě se česká literatura stala vysoce autentickou, čímž se i díky pokorné, dobrovolné, nehrané snaze o odpor proti brutálnímu zlu a lži dopracovala nesmírného společenského uznání a vlivu, jenž je symbolizován i tím, že v posledních třinácti letech svobody byl naším nejvyšším ústavním činitelem dramatik. Dramatik bez stranické příslušnosti, člověk sjednocující lidi díky své opravdovosti, mravnosti a obyčejné lidskosti.