Na dnešní kulturní scéně není nic snadnějšího, než označit něco za alternativu, ať už je to cokoli. Kdo mluví o něčem jako o alternativě, chce to zpravidla chválit. Totiž být alternativní je teď do značné míry módní heslo, především mezi mladými a svobodomyslnými lidmi. Ale co pod tím máme rozumět, co je alternativa?

 

                Minulé století zažilo mnoho nejrůznějších sociálních změn, revolucí, hnutí, ultimat a hledání. Horlilo často právem, často neprávem pro změnu k něčemu jinému. Nacismus nebo komunismus vědomě chtěly být a byly alternativou k moderní demokracii, levicová hnutí zase byla alternativou k tvrdému kapitalismu i k měšťáckému světu, teorie relativity nebyla ničím jiným než alternativou ke klasické fyzice stejně jako televizní seriál vzhledem k čtení knih. Tedy důležité je mluvit ne jen o tom, že něco je alternativou, nýbrž také vůči čemu a proč. Různá společenská hnutí, a to se samozřejmě týká především kultury, nám nabízejí všechno, nač si jen pomyslíme, často dokonce v radikální a k mocenským změnám směřující formě. Richard T. Schaeffer ve své Sociology píše (McGraw-Hill, Inc. New York 1989): „Obviously, people are often discontented with the way thing are. But what causes them to organize at a particular moment in a collective effort to work for change? Sociologists rely on two explanations for why people mobilize – the relative-deprivation and resource-mobilization approaches.... The term relative deprivation is defined as the conscious feeling of a negative disprepancy between legitimate expectations and present actualities...“ Legitimní očekávání, především v kultuře, je však velmi obtížné definovat. Jistěže máme Listinu základních práv a svobod, stejně tak Ústavu České republiky (a brzy možná i podobný dokument, který bude platný v  celé Evropské unii), v nich však obtížně budeme hledat nějaké vodítko pro to, které kulturní hnutí je v uvedeném smyslu legitimní, které alternativě říci ano a proč.

 

                Ostatně alternativ je vícero. Známe radikální konzervativce i radikální levičáky, přesvědčené příznivce zelených stejně jako anarchisty a stoupence konzumu. Domnívám se, že většinou nejde o případ, o němž píše Schaeffer. Tito lidé nemají přece ani tak nesplněná očekávání od sociální reality, ta je většinou příliš netíží. Jejich představy o konkrétních problémech společnosti jsou v rovině frází, odborná stránka jim většinou zcela uniká (ostatně pokud by jim neunikala, muselo by jejich stanovisko být často opatrné a skeptické, což zapřísáhle nechtějí), místo toho mají ideje. Rádi by sloužili nějaké ideji, nějaké schéma nebo nějaká ideologie je podle nich nejlepší na světe a oni cítí jako křivdu na ní páchanou právě to, že se ještě neprosadila. Většinou pohrdají demokratickými mechanismy a reálnou svobodou, jak ji znají z běžného života, protože vzhledem k jejich vysněnému světu nemůže samozřejmě obstát. Všední realita a věcnost smýšlení jsou jejich ústředními nepřáteli, a proto je slovo alternativa ve svém dobrém smyslu často diskreditováno. Umění i umělci během minulého století zažili až příliš mnoho ideologizace a ochotného i neochotného přijímání služby nikoli konkrétním problémům, nýbrž vymyšleným ideálním schématům. V dnešní době tento trend snad už dohasíná a můžeme pomalu začít hovořit o alternativě na mnohem hlubší úrovni. Tedy nikoli každý samizdat, nikoli každý menšinový proud, nikoli ledakdo, kdo volá kolem sebe, že má něco, co většina společnosti ignoruje nebo odmítá, v sobě nese étos alternativy, o němž bych chtěl nyní pohovořit trochu podrobněji. Měli bychom být opatrní na to, co nám kdo říká, jinak totiž budeme v mládí nadšení příznivci nějakého nesmyslu a ve středním a starším věku získáme mrazivou, rozkladnou nedůvěru ke každému ideálu právě na základě prožitého zklamání z navenek přitažlivé mělkosti.

 

                Étos alternativy je podle mého názoru založen v tom, že – stejně jako lidé bojující prostřednictvím samizdatu proti totalitě – odmítá především takový způsob myšlení či takový způsob společenského uspořádání, jenž by pohrdal nebo znemožňoval být jiným, nesériovým, mít právo na názor a na svobodu přesvědčení, na svobodu slova atd. Tehdy a právě tehdy je alternativnost opravdu vysokou hodnotou. Do dialogu o závažných problémech pak vstupuje s respektem k názoru druhého a k racionální, věcné argumentaci, protože pouze ta může rozhodnout mezi dvěma svobodnými míněními o tom, které je nejspíš blíže pravdě. Náročnost a opravdovost takovéto cesty jak v umění tak všude jinde je snad na první pohled zřejmá, díky tomu také není opravdová alternativa populární a člověk v ní nemůže zapadnout do nějaké konformní skupiny nadšenců, v níž by našel emocionální zázemí.

 

                Ve Formation of modernity (edited by S. Hall and B. Gieben, The Open University Oxford 1992) čteme: „Someone must continue to think about, and write about, human life – there must be someone to weigh up questiones of value and the ultimate purpose of existing values, and to debate how we ought to live and how we ought to try to arrange our collective lives together. Who else will take responsibility for this if not intellectuals?“ Právě toto jsou důležité problémy pro kulturu budoucnosti, která bude chtít hledat opravdové alternativy a takto i alternativní kulturou sama být. Samizdat, jak ho známe ze včerejška, neměl smysl ve velkohubých frázích, naopak: čteme-li si v něm, shledáváme u jeho největších osobností intelektuální poctivost, opatrnost a důraz na věcnou podstatu problému. Podobně i dnes potřebujeme především hájit étos alternativy, povrchní odsudky většinové společnosti nejen neobstojí, nýbrž samozřejmě i škodí všem a všemu. To, čemu se často říká hodnotový chaos, je z velké části způsobeno právě tak, že nerozumíme, nenasloucháme a v dojmu vlastní pravé alternativnosti dštíme síru s ohněm na své protivníky, jimž jsme to nedávno vyčítali. Kultura nemůže vystačit s idejemi, které nepronikají k hloubce. Velmi dobře to můžeme vidět, pokud srovnáme hnutí hippiebeat-generation. Zatímco bítníci se vymezují vůči oficiální měšťácké represi jako ti, kdo touží po pravdě, a proto přijímají trnovou korunu, zatímco v jejich spisech najdeme skutečně autentické a závažné obhájení sexuality, drog atp., hippie nám poskytují v srovnání s nimi spíše jen fráze, masová gesta, aroganci vůči protivníkům a hulvátství.

 

                Alternativa zvláště v současnosti není opravdu jasný pojem. Avšak o slovo samo opravdu nejde, ať už dostane jakýkoli význam. Důležitější je obsah tohoto slova. Budeme obdivovat nezralé floutky, kteří neprožili v životě nic těžkého, kteří nemají žádnou zkušenost a kteří uvěřili na první pohled neseriózním, jednostranně zaměřeným lidem? Je opravdu naším zájmem, aby se literatura nebo umění budoucnosti staly obrazem té jedné jediné jejich pravdy, která vyprchá ve třiceti z příliš snadno a příliš bezdůvodně vroucí krve? Ovšemže vždycky existovala mezi lidmi snaha ošidit tvrdé nároky intelektuální poctivosti, ba i té obyčejné poctivosti lidské. Mnozí lidé nepoučeni minulým stoletím pokračují v tomto trendu a je pro ně ideálem to, co se svým stylem podobá více nejhorším ideologiím a diktaturám než liberální demokracii a staletým kulturním tradicím svobody.

 

                Kdokoli chce hlásat, že přišel s něčím novým, s něčím alternativním, bere na sebe velikou odpovědnost. I podle tohoto momentu můžeme odlišit alternativu vážnou od povrchní hlouposti jednoduchých frází. Služebníci idejí, o nichž jsem hovořil výše, cítí většinou příliš malou odpovědnost před konkrétními osudy lidí, před pohledy jejich očí. Proč by jim přece měli něco vysvětlovat, když se cítí povinováni jen vůči abstrakci, která se do očí ovšemže podívat nemůže. Ty alternativy, které nesou étos alternativnosti, vlastně vždy vycházejí ze zkušenosti s konkrétníma lidskýma očima, zastávají se nikoli abstraktního výmyslu, nýbrž jedinečné pravdy. Souvislost mezi takovýmto pojetím intelektuální a kulturní odpovědnosti a mezi pojetím svobody, jež mu přísluší, vystihuje Jan Patočka (Filosofie výchovy, in Péče o duši I, Oikúmené Praha 1996): „Odpovědnost znamená: není to jenom pro mne, je to i pro druhé a má to být pro druhé, nepracuji jenom pro sebe, nejsem svoboden sobě samotnému, nýbrž jsem svoboden všem, jsem svoboden pro to společenství, které mne nese. A v tomto momentu pro každou společnost, která má lidi svobodné, spočívá impuls účtování či zvyšování obecné vzdělanostní úrovně. Pokud žijí svobodní lidé, kteří skutečně dovedou dávat smysl svému životu, chtějí a prosazují – pokud společnost není přetížena jinými abnormálními úkoly – zvyšování vzdělanostního niveau a cirkulaci vzdělání, cirkulaci svobody.“ Domnívám se, že tato slova shrnují nejlépe celý obsah tohoto článku, který si klade za cíl navázat na tu tradici alternativy, která odjakživa spojuje všechny lidi dobré vůle.