Na dnešní kulturní scéně není nic snadnějšího, než označit něco za alternativu, ať už je to cokoli. Kdo
mluví o něčem jako o alternativě, chce to zpravidla chválit. Totiž být
alternativní je teď do značné míry módní heslo, především mezi mladými a
svobodomyslnými lidmi. Ale co pod tím
máme rozumět, co je alternativa?
Minulé století zažilo mnoho nejrůznějších sociálních změn, revolucí,
hnutí, ultimat a hledání. Horlilo často právem, často neprávem pro změnu
k něčemu jinému. Nacismus nebo komunismus vědomě chtěly být a byly alternativou k moderní
demokracii, levicová hnutí zase byla alternativou k tvrdému kapitalismu i
k měšťáckému světu, teorie relativity nebyla ničím jiným než alternativou ke
klasické fyzice stejně jako televizní seriál vzhledem k čtení knih. Tedy
důležité je mluvit ne jen o tom, že
něco je alternativou, nýbrž také vůči čemu a proč. Různá společenská hnutí, a
to se samozřejmě týká především kultury, nám nabízejí všechno, nač si jen
pomyslíme, často dokonce v radikální a k mocenským změnám směřující
formě. Richard T. Schaeffer ve své Sociology
píše (McGraw-Hill, Inc. New York 1989): „Obviously, people are often
discontented with the way thing are. But what causes them to organize at a
particular moment in a collective effort to work for change? Sociologists rely
on two explanations for why people mobilize – the relative-deprivation and
resource-mobilization approaches.... The term relative deprivation is defined as the conscious feeling of a
negative disprepancy between legitimate expectations and present
actualities...“ Legitimní očekávání, především v kultuře, je však velmi
obtížné definovat. Jistěže máme Listinu
základních práv a svobod, stejně tak Ústavu
České republiky (a brzy možná i podobný dokument, který bude platný v
celé Evropské unii), v nich však obtížně budeme hledat nějaké
vodítko pro to, které kulturní hnutí je v uvedeném smyslu legitimní, které
alternativě říci ano a proč.
Ostatně alternativ je vícero. Známe radikální konzervativce i radikální
levičáky, přesvědčené příznivce zelených stejně jako anarchisty a stoupence
konzumu. Domnívám se, že většinou nejde o případ, o němž píše Schaeffer. Tito
lidé nemají přece ani tak nesplněná očekávání od sociální reality, ta je
většinou příliš netíží. Jejich představy o konkrétních problémech společnosti
jsou v rovině frází, odborná stránka jim většinou zcela uniká (ostatně
pokud by jim neunikala, muselo by jejich stanovisko být často opatrné a
skeptické, což zapřísáhle nechtějí), místo toho mají ideje. Rádi by sloužili nějaké ideji, nějaké schéma nebo nějaká
ideologie je podle nich nejlepší na světe a oni cítí jako křivdu na ní páchanou
právě to, že se ještě neprosadila. Většinou pohrdají demokratickými mechanismy
a reálnou svobodou, jak ji znají z běžného života, protože vzhledem
k jejich vysněnému světu nemůže samozřejmě obstát. Všední realita a
věcnost smýšlení jsou jejich ústředními nepřáteli, a proto je slovo alternativa ve svém dobrém smyslu často
diskreditováno. Umění i umělci během minulého století zažili až příliš mnoho
ideologizace a ochotného i neochotného přijímání služby nikoli konkrétním
problémům, nýbrž vymyšleným ideálním schématům. V dnešní době tento trend
snad už dohasíná a můžeme pomalu začít hovořit o alternativě na mnohem
hlubší úrovni. Tedy nikoli každý samizdat, nikoli každý menšinový proud, nikoli
ledakdo, kdo volá kolem sebe, že má něco, co většina společnosti ignoruje nebo
odmítá, v sobě nese étos alternativy, o němž bych chtěl nyní pohovořit
trochu podrobněji. Měli bychom být opatrní na to, co nám kdo říká, jinak totiž
budeme v mládí nadšení příznivci nějakého nesmyslu a ve středním a starším
věku získáme mrazivou, rozkladnou nedůvěru ke každému ideálu právě na základě
prožitého zklamání z navenek přitažlivé mělkosti.
Étos alternativy je podle mého názoru založen v tom, že – stejně
jako lidé bojující prostřednictvím samizdatu proti totalitě – odmítá především
takový způsob myšlení či takový způsob společenského uspořádání, jenž by
pohrdal nebo znemožňoval být jiným,
nesériovým, mít právo na názor a na svobodu přesvědčení, na svobodu slova atd.
Tehdy a právě tehdy je alternativnost opravdu vysokou hodnotou. Do dialogu o
závažných problémech pak vstupuje s respektem k názoru druhého a
k racionální, věcné argumentaci, protože pouze ta může rozhodnout mezi
dvěma svobodnými míněními o tom, které je nejspíš blíže pravdě. Náročnost a
opravdovost takovéto cesty jak v umění tak všude jinde je snad na první
pohled zřejmá, díky tomu také není opravdová alternativa populární a člověk
v ní nemůže zapadnout do nějaké konformní skupiny nadšenců, v níž by
našel emocionální zázemí.
Ve Formation of modernity (edited
by S. Hall and B. Gieben, The Open University Oxford 1992) čteme: „Someone must
continue to think about, and write about, human life – there must be someone to
weigh up questiones of value and the ultimate purpose of existing values, and
to debate how we ought to live and how we ought to try to arrange our
collective lives together. Who else will take responsibility for this if not
intellectuals?“ Právě toto jsou důležité problémy pro kulturu budoucnosti,
která bude chtít hledat opravdové alternativy a takto i alternativní kulturou
sama být. Samizdat, jak ho známe ze včerejška, neměl smysl ve velkohubých
frázích, naopak: čteme-li si v něm, shledáváme u jeho největších osobností
intelektuální poctivost, opatrnost a důraz na věcnou podstatu problému. Podobně
i dnes potřebujeme především hájit étos alternativy, povrchní odsudky většinové
společnosti nejen neobstojí, nýbrž samozřejmě i škodí všem a všemu. To, čemu se
často říká hodnotový chaos, je z velké části způsobeno právě tak, že
nerozumíme, nenasloucháme a v dojmu vlastní pravé alternativnosti dštíme
síru s ohněm na své protivníky, jimž jsme to nedávno vyčítali. Kultura
nemůže vystačit s idejemi, které nepronikají k hloubce. Velmi dobře
to můžeme vidět, pokud srovnáme hnutí hippie
s beat-generation. Zatímco
bítníci se vymezují vůči oficiální měšťácké represi jako ti, kdo touží po
pravdě, a proto přijímají trnovou korunu, zatímco v jejich spisech najdeme
skutečně autentické a závažné obhájení sexuality, drog atp., hippie nám
poskytují v srovnání s nimi spíše jen fráze, masová gesta, aroganci
vůči protivníkům a hulvátství.
Alternativa zvláště v současnosti není opravdu jasný pojem. Avšak o slovo
samo opravdu nejde, ať už dostane jakýkoli význam. Důležitější je obsah tohoto
slova. Budeme obdivovat nezralé floutky, kteří neprožili v životě nic
těžkého, kteří nemají žádnou zkušenost a kteří uvěřili na první pohled
neseriózním, jednostranně zaměřeným lidem? Je opravdu naším zájmem, aby se
literatura nebo umění budoucnosti staly obrazem té jedné jediné jejich pravdy,
která vyprchá ve třiceti z příliš snadno a příliš bezdůvodně vroucí krve?
Ovšemže vždycky existovala mezi lidmi snaha ošidit
tvrdé nároky intelektuální poctivosti, ba i té obyčejné poctivosti lidské.
Mnozí lidé nepoučeni minulým stoletím pokračují v tomto trendu a je pro ně
ideálem to, co se svým stylem podobá více nejhorším ideologiím a diktaturám
než liberální demokracii a staletým kulturním tradicím svobody.
Kdokoli chce hlásat, že přišel s něčím novým, s něčím
alternativním, bere na sebe velikou odpovědnost.
I podle tohoto momentu můžeme odlišit alternativu vážnou od povrchní hlouposti
jednoduchých frází. Služebníci idejí, o nichž jsem hovořil výše, cítí většinou
příliš malou odpovědnost před konkrétními osudy lidí, před pohledy jejich očí.
Proč by jim přece měli něco
vysvětlovat, když se cítí povinováni jen vůči abstrakci, která se do očí
ovšemže podívat nemůže. Ty alternativy, které nesou étos alternativnosti,
vlastně vždy vycházejí ze zkušenosti s konkrétníma lidskýma očima,
zastávají se nikoli abstraktního výmyslu, nýbrž jedinečné pravdy. Souvislost
mezi takovýmto pojetím intelektuální a kulturní odpovědnosti a mezi pojetím svobody, jež mu přísluší, vystihuje Jan
Patočka (Filosofie výchovy, in Péče o
duši I, Oikúmené Praha 1996): „Odpovědnost znamená: není to jenom pro mne,
je to i pro druhé a má to být pro druhé, nepracuji jenom pro sebe, nejsem
svoboden sobě samotnému, nýbrž jsem svoboden všem, jsem svoboden pro to
společenství, které mne nese. A v tomto momentu pro každou společnost,
která má lidi svobodné, spočívá impuls účtování či zvyšování obecné vzdělanostní úrovně. Pokud žijí
svobodní lidé, kteří skutečně dovedou dávat smysl svému životu, chtějí a
prosazují – pokud společnost není přetížena jinými abnormálními úkoly –
zvyšování vzdělanostního niveau a cirkulaci vzdělání, cirkulaci svobody.“
Domnívám se, že tato slova shrnují nejlépe celý obsah tohoto článku, který si
klade za cíl navázat na tu tradici alternativy, která odjakživa spojuje všechny
lidi dobré vůle.