Přes pět set stran čítající Slovník zakázaných autorů (SPN Praha 1991) je opatřen Úvodem k vydání v edici Petlice z roku 1978, ve kterém čteme: „V šedesátých letech bylo postupně dovoleno, byť s velkými rozpaky, publikovat některá dříve zakázaná díla, včetně děl vydaných v zahraničí. Po roce 1969 však došlo k opatřením, která poznamenala celkový rozsah českého písemnictví. Desítkám autorů bylo znemožněno publikovat, z knihoven bylo vyřazeno několik stovek původních děl (ve velkých knihovnách byl zřízen tzv. zvláštní fond, přístupný pouze prověřeným osobám), byla zavedena mimořádná opatření v tzv. řízení kultury, jež mj. způsobila, že někteří autoři sami na publikování některých děl nebo všech svých děl rezignovali. Za těchto podmínek si literatura vytvořila nové formy společenského uplatnění. Již v padesátých letech existovaly ojedinělé edice ineditní literatury, o dvacet let později nabyla tvorba ineditní a tvorba tištěná v zahraničí velkého rozsahu.“

 

                Strašlivým symptomem dvacátého století se staly diktatury nejrůznějšího druhu, z nichž ty nejkrvavější a nejzvrácenější se opíraly o marasmus marxleninismu. Paul Johnson velmi výstižně ve svých Dějinách 20. století (Rozmluvy Praha 1991) popisuje příbuznost hitlerismu a leninismu: „I když Hitler někdy používal slov nacionalismus a socialismus bez rozlišení, silný radikální a socialistický prvek zůstal v jeho programu natrvalo. Nikdy nebyl v žádném směru buržoazním nebo konzervativním politikem ani propagátorem nebo zastáncem kapitalismu... Hitlerův záměr vybudovat na masovém základě stranu předvojové elity si vzal samozřejmě za vzor Leninovu zkušenost. V nejdůležitějších aspektech zůstal Hitler vlastně leninovcem až do konce, zejména v přesvědčení, že jediným nástrojem, jenž dokáže provést zásadní revoluční změny, je vysoce disciplinovaná a centralizovaná strana pod vedením autokratické špičky.“ Desítky miliónů lidí padly v bizarních zařízeních a drastickými mukami za oběť Leninovi, Stalinovi, Hitlerovi, Maovi nebo Rudému Khmeru (jen toto marxleninské hnutí za necelé dva roky brutálně vyvraždilo milión dvě stě tisíc Kambodžanů).

 

                Spisovatelé v Sovětském svazu brzy po převratu, který provedl Lenin v roce 1917, pocítili tvrdý útok politické cenzury na svobodu tvorby. Alexandr Solženicyn, vězeň rudých koncentráků, o nichž svědčil ve svém Souostroví Gulag, vystihuje situaci v ruské literatuře bezprostředně po vítězství sovětů lapidárně (Autobiografie, Academia Praha 2001): „Sovětští spisovatelé pochopili velmi rychle, že ne každá kniha tudy může proklouznout. A už po deseti letech zjistili, že honorářem za knížku může se stát i mříž nebo oprátka. Znovu začali schovávat své rukopisy, třebaže propadali nekonečnému zoufalství, že už nikdy za svého života svá díla otištěna neuvidí.“ Po Stalinově smrti v roce 1953 se začala v SSSR objevovat ilegálně tištěná a šířená literatura, která dostala společný název samizdat (od slov sam = sám, izdátěľstvo = nakladatelství). Je přirozené, že samizdatová literatura se soustředila zejména na kritiku komunistického systému. Vzhledem k tomu, že komunistická moc měla v SSSR absolutní monopol na tisk publikací, vycházela takřka všechna samizdatová díla pouze ve strojopisných kopiích. Činnost samizdatu se snažila potírat sovětská tajná policie KGB, jejíž represe vyvrcholily v srpnu 1973 v procesu proti Jakirovi a Krasinovi.

 

                Podobně v Československu po svém únorovém puči křičel Klement Gottwald, že je třeba znárodnit kulturu. Svaz československých spisovatelů o pouhý rok později vyhlásil tzv. socialistický realismus, vymyšlený sovětským teoretikem Ždanovem, za závazný literární směr pro všechny své členy. Loajalita s komunistickou stranou se stala měřítkem kvalit uměleckého díla. Ti, kdo na to nehodlali přistoupit, byli nejrůznějším způsobem umlčeni. Vládnoucí moc se tehdy nevyhýbala ani zinscenovaným procesům. Když se na dvacátém sjezdu KSSS postavil poststalinistický vůdce této zločinné organizace Nikita Chruščov proti Stalinovu kultu, sebrali českoslovenští spisovatelé odvahu a na svém druhém sjezdu se jasně distancovali od stranického vedení. Např. Jaroslav Seifert se tehdy v památném projevu zastal básníků a prozaiků, kteří byli dosud ve vězení. Vydání Škvoreckého Zbabělců přineslo novou vlnu represe, ale ta už nedosáhla úrovně stalinistických dob. Třináctý sjezd KSČ přijal v roce 1966 pod tlakem veřejného mínění konečně zvláštní rezoluci o kultuře, která dala tzv. demokratické literatuře právo na existenci vedle literatury socialistické, jejímž úkolem mělo být hlásání a hájení komunistické ideologie. Liberalizace vyvrcholila v období tzv. Pražského jara a skončila brutální okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy.

 

                Nastalo období tzv. normalizace. Jejím prvním ovocem v kulturní oblasti byl zákaz všech literárních a kulturních časopisů kromě týdeníku, který vydávala sama KSČ. Říjen 1970 přinesl první seznam zakázaných knih, vydaný ministerstvem kultury. Proběhla monstrózní čistka veřejných knihoven a Svaz českých spisovatelů prohlásil dva roky poté socialistický realismus opět za závaznou metodu literární tvorby. Díky tomu se literatura uchýlila do exilu nebo vycházela v samizdatu. Mezi nejslavnější exilová nakladatelství patřila torontské 68 Publishers (vydalo přes dvě stě titulů), kolínské Index a londýnské Rozmluvy (srv. J. Čulík: Knihy za ohradou, Trizonia Praha 1991). Samizdatové edice začaly vznikat hned od začátku sedmdesátých let. Ty velké a hlavní se však ustavily až o trochu později. Vaculíkova edice Petlice se datuje od roku 1972 a orientovala se zejména na hlavní proud literatury z dob přechodného uvolnění poměrů. Se jménem manželů Havlových byl spojen samizdatový podnik Edice expedice, jenž se zaměřoval více na esejistiku. Mezi samizdatové edice patřily: Kde domov můj, Česká expedice, Krameriova expedice, Popelnice atd. V samizdatu vycházely také časopisy (a podobně v exilu), mezi nimiž nemohu nezmínit Vokno nebo Revolver revue. 

 

                Po tomto velmi stručném faktografickém přehledu minulosti samizdatu může vypadat úvaha o tom, že samizdat existuje ještě i dnes, velmi překvapivě. Je vůbec možné nebo dokonce je mravné mluvit o samizdatu, který by byl spojen nikoli s minulostí, nýbrž se současností? Ano, chtěl bych vyvolat diskusi nad tím, zda a v jakém smyslu existuje samizdat dnes a tady, samizdat západního demokratického světa.

 

                Vyhněme se proto nejdříve jednomu zvláště neblahému nedorozumění. Domnívám se, že je naprosto odsouzeníhodné, pokud někdo tvrdí, že dnes je tomu prakticky stejně jako včera čili že pádem komunismu se nic podstatného nezměnilo. Ovšemže pro kolaboranty a průměrné leštiče klik stranických aparátů není fakt, že na území našeho státu již neexistují koncentrační tábory, vězni v uranových dolech, státní represe proti svobodě tisku a slova, zakázané knihy atp. podstatný. Ti si dokázali vždycky nějak zdůvodnit, proč je lepší zisk než elementární lidskost; tehdy se měli dobře a dnes se jim naskýtá také docela široké pole pro pochlebování různým zločincům, ze kterých tyjí. Jsou totiž v zásadě dva druhy pohledu na včerejšek a dnešek. První vystihuje pohrdání něčím, jako je hledání pravdy, a všemožným usilováním o nápravu křivd, nepravostí a bahna, které v každé společnosti existují, tu více, tu méně. Z tohoto pohledu je důležitější uspokojení vlastního ega než pád komunismu, z tohoto pohledu se jeví lhostejné, zda kdosi umíral v uranových dolech, naopak důležitější je využití vad současného systému, třeba korupcí nebo podvody, se škodolibým pocitem, jak jsou všichni ti bojovníci za pravdu hloupí, když stále jsou tam či onde skulinky, kterými ohebný český kolaborant najde vždy svou příležitost k mrzce výhodné nemravnosti.

 

                Druhý pohled je opačný a také má stále, i na začátku 21. století, svou kontinuitu. Samizdat byl jedním z jeho ztělesnění. Vždyť ti, kdo si cenili života, zdraví i důstojnosti svých bezprávně pronásledovaných bližních natolik, že odmítli kolaboraci s vrahy a lháři, ti vědí, kolik úsilí stálo dosáhnout toho zásadního vítězství humanity, jímž byl pád komunismu u nás. Pro ně nemůže přicházet v úvahu klást rovnítko mezi dneškem a včerejškem, protože již od počátku jim šlo o ty lidi, kteří byli bezprávně a nelidsky persekvováni. Samizdat byl v tomto smyslu cestou za nepohodlnou pravdou, přičemž právě tuto cestu je třeba následovat dodnes. Kdo nebyl ke lži a zločinu lhostejný kdysi, jistě setrvá u tohoto postoje také v přítomnosti, a co víc: dá příklad mladším, inspiruje jejich hodnotový žebříček.

 

                Téma samizdat včera a dnes nemá tedy v žádném případě vyvolat dojem, že dnes existují nějaké státem zakázané knihy, státní cenzura, popřípadě zákaz publikace nepohodlné pravdy. Důvody, proč dnes mnozí autoři mají problémy s publikováním svých prací, nejsou rozhodně politické. Mohlo by se říci, že při obrovském množství knižních publikací, a to i z oblasti beletrie, které dnes vycházejí, je jen přirozené, že některá, patrně méně kvalitní, díla nenajdou svého vydavatele. Je tu však jeden háček, jedno riziko, o kterém se chci zmínit. Nikoli jen v oboru umění a ideové sféry lidské činnosti, ale právě i tam vystihl rizika moderní liberální demokracie, pokud vím, nejlépe Alexis de Tocqueville už v předminulém století, kdy žil a kdy napsal své fundamentální dílo o politickém systému USA. Chtěl bych z něj citovat jednu opravdu pozoruhodnou pasáž (Demokracie v Americe I, Lidové noviny Praha 1992): „Avšak moc, která ovládá Spojené státy, nesnáší, aby se jí někdo posmíval. Sebelehčí výtka ji raní, sebemenší jízlivá pravda vyleká; a je třeba, aby ji každý vychvaloval od forem jejího vyjadřování až po její nejvýraznější ctnosti. Žádný spisovatel, ať už je jeho věhlas jakýkoli, nemůže uniknout této povinnosti podkuřovat svým spoluobčanům. Většina tedy žije v neustálém zbožňování sebe sama; pouze cizinci nebo zkušenost mohou donést jisté pravdy až k uším Američanů. Pokud Amerika zatím neměla velké spisovatele, nelze důvody hledat nikde jinde: neexistuje literární génius bez svobody ducha, a v Americe svoboda ducha není. Inkvizice nedokázala nikdy zabránit tomu, aby ve Španělsku nekolovaly knihy odporující náboženství většiny. Vláda většiny ve Spojených státech si počíná lépe: odstranila dokonce i myšlenku je vydat. V Americe se setkáte s nevěřícími, ale nevíra zda takříkajíc nenachází, jak se projevit. Vidíme vlády, které se snaží chránit mravy tím, že odsuzují autory nemravných knih. Ve Spojených státech za díla tohoto druhu nikoho neodsuzují; ale nikdo se je nepokouší psát. Není to však proto, že by všichni občané byli čistých mravů, ale proto, že většina zachovává mravy spořádané.“

 

                Díky Bohu není už většina z toho, co psal Tocqueville kolem roku 1850 o USA a jejich demokracii, pravda. Spořádané mravy měšťáckého prostředí prošly drtivou kritikou v celém vývoji velké americké literatury od Whitmana po Burroughse. Autentická literatura se tak nejednou z hloubky samizdatu a společenské periferie i přes výrazný odpor většinové společnosti, jenž se projevoval dokonce soudními procesy, prosadila k bezkonkurenčnímu vzestupu, přičemž se stala oficiální, uznávanou klasikou. Západní demokracie si už dávno mohla jak v Evropě, tak v USA zvyknout na zesměšňování, na provokativní umění, na velká boření společenských tabu. Stále je však ohrožena nebezpečím pohodlné nivelizace všeho toho problematizování, hledačství, které má oživovat život; vždyť i z avantgardy se stává klišé spokojených měšťáků a život samotný je příliš často zapomenut. Určitě si nemyslím, že bychom měli napodobovat svým životním stylem např. avantgardní umělce, chci pouze říci, že úloha samizdatu v budoucnosti může spočívat v rozvíjení jejich dědictví. Z jejich silné problematizace světa, z jejich otevřených otázek a autentického prožívání života vzniká klišé právě tím, že jsou tu najednou pro foro externo. Ten i onen se k nim hlásí, mnohý na nich vydělává či si buduje kariéru celkem vyprázdněného, prostředního vědce. A tak jako vždy existovaly a budou existovat salónky paní Verdurinové, v nichž se společensky korektně (a impotentně) rozebírají kvality vydaných knih, které jsou událostí roku, měl by existovat i samizdat jako protipól, jako prostor opravdového zájmu o věc bez vedlejších motivací.

 

                Ti, kdo se živí obchodem s knihami a jejich vydáváním, prostě nemohou stavět svou existenci na distribuci toho, co nikdo nečte. Bylo by bláhové se domnívat (a sám jsem tomuto omylu kdysi propadl), že jejich povinností je sloužit kultuře. Často se jim kvůli takovéto víře dávají dotace na vydávání knih, jež se v salóncích paní Verdurinových obecně považují za kulturní skvosty, ačkoli nikdo pořádně neví proč a přestože si nikdo nedá práci s tím, aby je znovu a znovu přibližoval dnešním čtenářům. Žádoucí je, aby kniha vyšla, lhostejné je, zda ji lidé budou schopni přijmout, pochopit, zda na ně bude mít vliv. Právě moderní samizdat by mohl být místem, kde se povede prvotní zápas o to, jak zůstat u toho podstatného, v hloubce a jak právě tím lidi vskutku oslovit. Přitom je jedno, zda půjde o znovuoživení starého klasika nebo zda to bude nějaký homo novus, který se bude činit, aby prorazil.

 

                V případě, že mladí budou jen čekat, až si v nějakém tom salónku vytvoří dost kontaktů na to, aby byli chváleni, ceněni a za dotace vydáváni, v případě, že i zasloužili senioři rezignují na zájem o boj o čtenáře, převládne lenost a umění v demokracii vymře nezájmem. Kvalitní knihy se budou vydávat jen v rámci rituálu, jehož význam bude postupně zcela zapomenut, a nakladatelé se stanou otroky autorů-dravců, kterým půjde jen o efekt a o peníze. Moderní samizdat může být alternativou k tomuto vývoji. Je místem pro poctivý boj o ideje bez dominance postranních úmyslů prestiže a zisku.

 

                Na závěr bych rád citoval ještě jednou z Tocquevillovy knihy, nyní z druhého dílu (Demokracie v Americe II, Lidové noviny Praha 1992): „Přiznám se, že se chvěji obavou, aby se nakonec nenechali tak silně ovládnout zbabělou láskou k přítomným požitkům, že by ztratili zájem o vlastní budoucnost a o budoucnost svých potomků a že by se raději nechali trpně unášet svým osudem, než by v případě potřeby vyvinuli náhlé a energické úsilí, aby jej změnili. Existuje domněnka, že nové společnosti budou neustále měnit podobu, já však mám strach, aby nebyly nakonec příliš neměnně zakotveny v týchž institucích, týchž předsudcích, týchž mravech, takže by se lidstvo zastavilo a ustrnulo; bojím se, že by se lidský duch mohl podrobit a uzavřít se do sebe a přestat vytvářet nové ideje; že by se člověk mohl vyčerpávat v drobných, osamocených a neplodných pohybech a lidstvo by tak bylo sice stále v pohybu, ale už by nepostupovalo vpřed.“