Možná jsem dlužen odpovědět na otázku, proč jsem zvolil za téma prvního čísla Tématu samizdat, ba dokonce poněkud provokativně samizdat včera a dnes. Nepatří to slovo i skutečnost, kterou označovalo, definitivně minulosti? Proč ji připomínat? Jsou lidé, kterým to přijde neupřímné, sentimentální, prostě hloupé. Chtěl bych říci, že jim rozumím do té míry, v jaké se za takovým kritickým vzpomínáním na ancien régime často skrývá klišé a vlastně zapomnění toho, co se kdysi opravdu dělo. Ale přece jen to bylo včera; vždyť většina z nás, občanů Česka, komunistickou totalitu zažila. Žijeme vedle lidí, kteří s ní kolaborovali víc než aktivně, a málokdo z nás se k této kolaboraci nepřidal aspoň svou pasivitou, svým strachem a zazděním svého života do betonu lživé průměrnosti.

Rozumím tomu, že lidé vstupovali do komunistické partaje z krásného nadšení pro ideál spravedlivé společnosti, a nechci nikoho soudit. Nicméně je třeba také říci, že dvacáté století, v němž na svobodném Západě vítězila humanita ruku v ruce s liberálními ideály, bylo všude jinde přímo utopeno v krvi rudého teroru. Ti komunisté, kteří měli kousek slušnosti v těle, se dávno od své bláhové víry museli distancovat; nic jiného si nelze představit vzhledem k dnešním znalostem o Stalinových koncentračních táborech, o jeho vyvražďování miliónů lidí, o Maově kulturní revoluci, o monstrprocesech, jež byly konstruovány pod taktovkou rudého gestapa, o do nebe volající nesvobodě, brutalitě a lži všech komunistických systémů. U nás se komunismus zhroutil před čtrnácti lety, avšak například na Kubě či v Severní Koreji trvá dodnes, a jeho povaha se nezmírnila.

Omezování svobody projevu, cenzura kultury a tisku, zákaz politicky nevhodných básní, románů, obrazů, to je jedním z rysů všech totalit. Síly, které se bojí svobody tvorby a myšlení, jsou vždy velmi mocné; dnešek v tom není výjimkou. Víme dobře, jak proměnily například církve ze svobodomyslného společenství pronásledovaných bratrů a sester v ony mocenské instituce, jež dlouho krvavě potlačovaly svobodu myšlení i cítění. Ano, řekl bych, že v nás všech žije jakési temné zvíře, nesmírně bázlivé a krvelačné, možná satan sám. Bojíme se o svůj pohled na svět. To se týká nikoli jen vyznavačů jedné neomylné pravdy, nýbrž i těch, kdo dogmatizovali svůj relativismus či agnosticismus. Ostatně lidské dějiny jsou dějinami zvůle zločinných vládců, útlaku a krvavé nenávisti. Proto má samizdat chápaný jako snaha o prolomení brutality a lhostejnosti dobrovolnou a často velmi riskantní kulturní aktivitou všeobecně lidský rozměr. Bude tu tak dlouho, dokud tu budou lidé, jimž věčný a svíravý strach z pravdy nebude stačit jako životní náplň a jimž bude sdílení se v poctivém hledání a v kultivaci lidského ducha nad hrozbu strádání, samoty či beznaděje.

Nechávám na čtenáři, ať zváží, zda jsem na počáteční otázku dal dostatečnou odpověď. Doufám, že vás všechny první číslo Tématu zaujme ještě více než číslo nulté. Rád bych poděkoval těm, kteří se rozhodli můj projekt podpořit svými příspěvky a kteří se tak stali jeho podílníky – a pevně věřím, že počet přispěvatelů bude stále růst. Mé zvláštní díky patří Jardovi Karbanovi, na jehož stránkách máme tu čest být hosty. Tématem druhého čísla našeho časopisu se stane moderní lingvistika a zázrak jazyka.

Boris Cvek