Nejsem velkým příznivcem populární hudby, kterou lze slyšet všude v rádiích a na koncertech různých kapel, tím méně mám rád tzv. show-business. Přitom ale oceňuji, že tento obor obchodu si na nic nehraje a nemá potřebu se definovat jako obchod s uměním, naopak: sám se hrdě hlásí ke slovu show, zábava, chvilkové potěšení. Lidé z tohoto rangu netrpí chronickou zakomplexovaností jako většina bojovníků proti komerci, jsou spontánní a nemají o světě mnoho iluzí. Mohlo by se zdát, že jejich úspěch musí vždy být založen na povrchnosti a netrvalosti zábavy. Ale jako z mnoha lidových písní, které se zachovaly, cítíme skutečnou hloubku prožitku, tak se někdy i populárním zpěvákům daří z napojení na velké kulturní a duchovní hnutí šedesátých let těžit a přenášet k nám jeho sílu ještě po čtyřiceti letech. Podle mého názoru je příkladem zábavy, která má takovéto hlubší kořeny, hudba kapely Rolling Stones. Asi nejúspěšnější hudební skupiny v dějinách moderního populárního žánru.

Už název této kapely je silně zakořeněn v atmosféře šedesátých let, je inspirován totiž stejnojmenným blues Muddyho Waterse. Také jejich na tehdejší dobu skandální způsob života uchovával do jisté míry odkaz beat-generation. První singl Come on vyšel Stounům 7. června 1963 a příštího roku svým debutem ovládli britskou hudební scénu na celých dvanáct týdnů. Jediným konkurentem jim tehdy mohli být Beatles. V roce 1965 vydali asi nejslavnější rockovou skladbu všech dob (I Can´t Get No) Satisfaction s buřičským textem. Na počátku sedmdesátých let se však Stouni poněkud umělecky vyčerpali, druhý dech chytili až s albem Some Girls z roku 1978. V srpnu roku 1990 přijeli i do Československa v rámci turné Urban Jungle Tour a jejich koncert se stal symbolem znovunabyté svobody. Když se potom objevili v polovině devadesátých let v Praze podruhé, účastnilo se jejich koncertu stále ještě přes sto tisíc lidí – a letos v létě jich bylo jen o málo méně. Přitom žádné známky konce skupiny není možné pozorovat, opak je pravdou.

Jádro Stounů vždy tvořili a tvoří Jagger s Richardsem. Když jsem je viděl nedávno v médiích, byl jsem velmi příjemně překvapen jejich mladistvým elánem i vzezřením. Je dobře, že dnes lze být v šedesáti letech atraktivním a vitálním rockerem, pomyslil jsem si. Ale to by nebyl důvod, proč Stouny oslavovat. Mnohem více na mne zapůsobilo tričko, jež si na koncertu oblékl Keith Richards a na kterém byla ruka se vztyčeným prostředníkem a nápis: fuck KSČM. Bylo darem Václava Havla, velkého příznivce skupiny. A tehdy jsem si tak nějak uvědomil, proč musím napsat toto krátké laudatio. Svoboda totiž není pouhé svržení politické nebo vojenské tyranie, nespočívá jen v dobře fungujících soudech a parlamentech, nestačí jí odpovědnost, samostatnost a disciplinovanost občanů, vyžaduje totiž i odstranění pokrytectví a škrobené nebo slaďounké morálky předsudků netolerantního kolektivismu. Odvaha k syrové pravdě je to ryzí fuck každému tyranovi, ať už se sebelépe skrývá za znásilněnou ideu dobra, co nám Stouni z hlubin šedesátých let přinášejí živé a nesmírně potřebné pro pravou svobodu. Vytěžit odkaz beat-generation je v tomto smyslu ještě před námi, neboť jeho trestí vážně není sexuální nevázanost a „rozkroková gesta“ Michaela Jacksona, nýbrž autentický život navzdory všem majitelům pravdy.