Knihu Řád z chaosu od
Ilyi Prigogina a Isabelly Stengersové (Mladá fronta Praha 2001) jsem se pokusil
populárně a v širších přírodovědných souvislostech přiblížit již dříve
článkem Ilya Prigogine a třetí revoluce
v moderní fyzice v Magazínu ChristNet. Prigoginovy (nositel
Nobelovy ceny za chemii) myšlenky jsou fascinující nejen z hlediska fyzika
či chemika, nýbrž i z hlediska filozofa – a chtěl bych tady nastínit, že i
pro literáta mohou být inspirativní.
Hlavní filozofickou linkou celé Prigoginovy argumentace je odcizení mezi
přírodou a člověkem, pokud bylo způsobeno určitými modely v klasické
přírodovědě, zejména těmi naukami, které měly deterministické a mechanistické
sklony. Místo nich navrhuje model, který vysvětluje způsob, jímž v přírodě
vznikají uspořádané struktury „živého“ charakteru – podle Prigogina je to chaos
a náhoda, co umožňuje život, jeho
organizovanost a řád. Představa vesmíru jako komplikovaného a lidskou mysl
přesahujícího hodinové strojku, leč přece jen pouhého hodinové strojku, kterou ještě tak přesvědčeně hájil
Einstein, se bortí. Sám Prigogine nastiňuje mnohem širší dosah svých modelů,
např. v sociologii. A vskutku dosti podobně jako on o fyzikální chemii
uvažuje např. i Hayek o fungování otevřené společnosti. Oba sdílejí hypotézu,
že živý řád se vyvíjí z chaosu, jenž díky své vlastní povaze produkuje
nové procesy vedoucí k samouspořádávání. Teprve tak vzniká systém schopný
zpětné vazby a vývoje.
Řád z chaosu může být pro
literáta přitažlivý nikoli pouze díky polyhistorickému charakteru knihy nebo
kvůli její jasnosti, hloubce a preciznosti, nýbrž asi hlavně jako prostředek
k úvahám, odkud se bere a co znamená organický celek, řád uměleckého díla.
Samotná pravidelnost a uspořádanost totiž sotva může stačit ke skutečné kráse.
Chaos, jak ho chápe Prigogine, je stav daleko od rovnováhy systému, je
nestabilní, vyměňuje intenzivně látku i energii s okolím, směřuje
k aktivitě, jejíž rozbuškou bývá kontingence... chaos je jakýsi praživot, jakási tendence, predisposice,
která za příznivých okolností vede ke vzniku organismu. To, co budeme vytýkat
uměleckému dílu, pokud bude pouze racionálním řádem a ničím více, je právě asi neživost. Není to všechno okouzlující
náhoda?