A je dnes ještě vůbec něco dobrodružstvím? Je pravda, že pojem dobrodružství bude nejspíše právem spojován s dětstvím a s neotřelým, kreativním pohledem na svět. Vždyť pro dítě může být dobrodružstvím cokoli, zatímco pro dospělého to bývá máloco. Někteří dospělí jsou však schopni vzdorovat občas svrchované nudě všední reality svou úžasnou fantazií, kterou se jim podařilo nakazit generace a generace mladých čtenářů. Pro mne to byli kromě obligátního Karla Maye především Francouzi Alexandr Dumas a Jules Verne. Když Andrew Stuart ve známém Verneově románu sází své čtyři tisíce liber na to, že cesta kolem světa za osmdesát dní je nemožná, cítím ještě dnes svrchované vzrušení a vychutnávám si triumf dobrodružného gentlemana v odpovědi Philease Fogga, který klidně odvětil, že sázku přijímá a že se na cestu vydává hned.

Celý román Cesta kolem světa za osmdesát dní je samozřejmě snem, fantazií, realita by totiž byla mnohem drsnější a fádnější, rozhodně však ne dobrodružnější. Dnes je však, řekl bych, i to snění docela nudné, tím spíše realita sama. Snít se považuje za dětinské a hloupé, lepší je dělat si plány nebo mít cíle, něčeho dosáhnout nebo si něco koupit. Opálená mladá žena přijede z afrického pobřeží a s úsměvem vypráví o apartmánech, o moři, o srandovních Arabech... měla se prostě fajn, je prostě odpočatá. Šlachovitý student zase líčí svůj pobyt v peruánských pralesích: má pár fotografií, pár frází, jež lze přečíst v laciných brožurách, mnoho „znalostí“, které získal za dva měsíce pobytu, ale při tom všem nesmírně nudí posluchače i sám sebe. Bělovlasý kultivovaný pán, patrně německé národnosti, si při mši v jednom z olomouckých kostelů fotí ze všech stran různé sochy, na něž v kostele narazil. Doma o zimních večerech je potom bude promítat svým známým s určitým zadostiučiněním z obdivu, který oni předstírají.

Cestuje každý, cestují všichni. Vy jste ještě nebyli v Himalájích? Nebo snad chcete říci, že mezi svými sty a sty fotek nemáte fotku Notre Dame v Paříži? Ano, dnes se skoro zdá, že bez toho nejde žít. Místo srdce máme diáky, místo originality a jedinečnosti odpočinek a pochybnou hrdost na to, co jsme viděli. Proč se chlubíme fotkami Araratu, když nevěříme v biblické poselství, když dokonce ani nevíme, co se vlastně na této hoře mělo stát? Nebo proč fotíme sochy a obrazy, když nás ve skutečnosti výtvarné umění vůbec nezajímá? A proč se chlubíme, že jsme byli ve Veroně, když jsme nikdy nepocítili to, co Romeo a Julie?

Ovšem i sny lze prefabrikovat, vyrábět naveliko. Nikoli nadarmo se Hollywood nazývá továrnou na sny. Sny nestačí, aby učinily z cestování či ze života dobrodružství. I sny dovedou nudit a nudu zvětšovat, považte! Možná měl nakonec pravdu Karel Čapek, když ve svém románu Válka s mloky zachytil rozdíl mezi člověkem a mloky, jejichž civilizace stojí na pouhé výrobě a konzumu, tak, že mloci oproti člověku nemají žádný smysl pro uměleckou, citovou a náboženskou stránku života. Že tento mločí způsob života dnešního člověka neuspokojuje, nudí, vyprazdňuje a ničí, to svědčí naštěstí o tom, že je ještě stále člověkem a nikoli mlokem.