Nechtěl bych vzbudit falešný dojem, že dnes již není proti čemu revoltovat. Vždy, dokud existuje naše vlastní já, je důvod k revoltě, k revoltě proti všemu, co v našem já je zlé a hříšné. Revolta v tomto smyslu zůstane základem každé civilizace, jež má pojem o mravnosti. Nedovedu si představit, že by bez takové revolty mohlo umění přežít – stalo by se zbytečným stejně jako náboženství, mezilidské vztahy, filozofie nebo věda.

Poněkud jinou věcí je revolta sociální, revolta proti určitému uspořádání společnosti nebo proti společnosti vůbec. Je umění i s tímto druhem revolty spojeno pupeční šňůrou? Než se na to pokusím odpovědět, podívejme se stručně na význam a souvislosti fenoménu sociální revolty do dějin západní civilizace. Představa tvrdého boje o druh uspořádání státu byla běžná v antice. Asi nejlepší obrázek o povaze tohoto cynického zápolení podává Thúkydidés. Pojem revolta by však do oné doby nezapadl. Neexistoval mocný, pevný, zavedený sociální systém, který by se mohl stát terčem protestu. Tvorba, již by bylo možno v antice asi nejspíše nazvat revoltou, nebo lépe bojem o pokrok, byla Aischylova dramata. Tento geniální dramatik se stavěl proti starým náboženským představám, zdůrazňoval naopak humanitu, víru v člověka a ve svobodnou společnost. Pozdější vývoj a rozklad antiky sice nabízel mnoho látky k tomu, co odmítat, proti čemu se stavět (jak dokazují lidé jako Iuvenalis, Tacitus či Lúkiános), nicméně Aischylovy ideje, jež mu daly pozitivní sílu a vyzvedly jeho umění k plné výši, se na dlouho ztratily (až na rané křesťanství). Řím poznal rozkvět umění za císaře Augusta a byla v něm obsažena úleva z Augustovy klidné a prosperující vlády – na revoltu nebylo pomyšlení. Lze říci, že tento princip fungoval pak po celá staletí. Ve středověku, kdy hladomory, války, epidemie, nevzdělanost a svévole bujely nad veškerou míru, se umění mohlo rozvíjet pouze v oblastech, kde panoval aspoň relativní klid a prosperita. Nebylo by tedy správné vidět v umělcích středověku a raného novověku příživníky a pochlebníky šlechtických dvorů, ačkoli pochopitelně bylo i mnoho takových. Většina velkých umělců tohoto období měla svou hrdost, nicméně jejich umělecká existence byla závislá nutně na relativní prosperitě, kterou sice zajišťoval z dnešního pohledu nepřijatelný společenský řád, jenž ovšem tehdy neměl žádnou realizovatelnou as lepší alternativu. Sociální problematika se v evropských myslích začala opravdově hlásit o slovo teprve v 18. století, kdy hmotný i kulturní rozvoj civilizace nabral oproti minulosti nezvyklou rychlost. Cítilo se, že společnost může nabídnout již mnohem víc než minimum, které bylo dosud standardem.

Tehdy se rodila opravdová revolta, jak ji známe dnes. Možná prvním významným hnutím umělců tohoto typu bylo Sturm und Drang, jehož nejslavnější postavou se stal Goethe. Kritika společnosti se objevila jako zcela běžná věc a víceméně vždy stála na humanistických ideálech, ať už se vedla z jakékoli pozice (jako příklad lze uvést royalistu a katolíka Balzaka s jeho ostrým odhalováním nelidskosti raného kapitalismu). Ke skutečné síle revolta spěla, kdykoli se stala emancipačním hnutím – dělníků, umění (lartpourlartismus, prokletí básníci nebo avantgarda), žen, vědy, homosexuálů atp. Přesto se ale nezdá, že největší umělecká díla období revolty, novot a proměn, tedy posledních dvou set padesáti let, jsou vždy přímým výrazem revolty a z revolty žijí. Například Goethův Faust, jenž bývá často považován za tresť myšlenek o lidské emancipaci, o svobodné a revoltující osobnosti, spěje mnohem hlouběji a dále. Ideál pozitivní služby bližnímu, aktivní konstruktivní činnosti a naděje v posmrtný život a v Boží milost, to je vrcholná moudrost Goethova Fausta, kterou v něm nalezneme. Nejlepší verše prokletých básníků také nejsou postaveny přímo na revoltě, nýbrž obsahují mnohem více intimní prožitek a hledání autenticity. Wassily Kandinsky, jeden z otců abstraktního malířství a jeden z nejvýznamnějších umělců minulého století vůbec, píše ve svém spise O duchovnu v umění (Triáda Praha 1998): „Malířství je tedy uměním, a umění není pouhou nesmyslnou výrobou předmětů, jež se posléze rozplynou v životě, ale smysluplnou silou, jež napomáhá rozvoji a zušlechťování lidské duše...“ Tato slova by nepochybně mohl podepsat jak Dante, tak Sofoklés nebo Byron, prostě kdokoli z velkých umělců jakékoli epochy. Jinými slovy řečeno: to je podstata umění, nikoli sociální revolta. Emancipační hnutí dávají umělci námět, sílu, dávají mu možnost stát se mluvčím generace, jsou jeho osudem. Umělec se k nim ovšem může stavět lhostejně (Proust) nebo odmítavě (Eliot, Pound), a přece vytvořit díla nesmírné krásy. V umění totiž jde na prvním místě o prožitek, ne o sociální boj.

Dovolím si nyní srovnat dva typické příklady sociální revolty v umění a ukázat, že umělecká velikost na sociální revoltě přímo nezávisí. Vladimír Majakovskij je typický příklad básníka, který sloužil rudému teroru (ačkoli určitě s dobrými úmysly, kvůli nimž mu také padl za oběť) a jehož výrazně sociální poezie dnes ztratila prakticky všechnu aktuálnost. Jeho revolta proti starým pořádkům a jeho nesporný talent využitý k boji za pořádky nové jsou dnes už dokonce něčím přímo odpudivým a neakceptovatelným. Bohužel velká část avantgardních umělců svou revoltu více či méně spojovala právě s komunistickou ideologií, která se vedle nacismu a maoismu ukázala nejzločinnějším systémem v dějinách lidstva. Také Allen Ginsberg byl levicově orientovaný umělec (ovšem brzy pochopil hrůznost komunismu), který na rozdíl od Majakovského psal poezii mnohem více inspirovanou bojem jednotlivce proti společnosti o svou vlastní autenticitu – a právě tento boj spojoval celou beat generation. Neboli Ginsberg je stále velkým básníkem díky tomu, že jeho revolta byla víc osobní než sociální, že mu po umělecké stránce nešlo v prvé řadě o politické cíle, nýbrž o to být sám sebou, a tak o rozvoj a zušlechtění lidské duše, jak to formuloval Kandinsky.

Za těch posledních dvě stě padesát let se nejvýznamnějším představitelem revolty jako filozofického, uměleckého i životního programu stal Albert Camus. Je otázkou, k jakým závěrům by Camus došel, kdyby tragicky neumřel v roce 1960 při autonehodě. Možná by byl na adresu revolty, jak se rozvinula v první polovině minulého století, ještě kritičtější, než je ve svém stěžejním díle Člověk revoltující. Na samém konci tohoto díla čteme významná slova (Český spisovatel Praha 1995): „Revolta je láska a plodnost, nebo není vůbec. Nečestná revoluce, revoluce chladně kalkulující, která dává přednost abstraktnímu člověku před člověkem z masa a kostí a znevažuje bytí, kdykoli je to zapotřebí, staví právě na místo lásky ukřivděnost. Jakmile revolta zapomene na své ušlechtilé kořeny a dá se nakazit ukřivděností, znevažuje život, kráčí vstříc destrukci a mobilizuje pošklebný houf vzpurníčků, zárodky otroků, kteří se dnes po jarmarcích Evropy dávají zapřáhnout pod jakékoli jho. Není to už revolta, ani revoluce, nýbrž zášť a tyranie. Když se tedy revoluce ve jménu moci a dějin promění v tenhle obludný vražedný mechanismus, přichází nová revolta, posvátná ve jménu míry a života. Tam jsme právě dospěli. Na konci těchto temnot však musí být světlo, které už nyní tušíme a které je ovšem nutno teprve vybojovat. My všichni, s nihilismem za zády, pracujeme mezi troskami pro znovuzrození. Ale jen nemnozí to víme.“

Ideál revolty má tedy smysl tehdy, pokud to není revolta pro revoltu a pokud se revoltou nevyjadřují jen nějaké povrchní choutky tzv. umělců. Revolta, která vzešla z pouhého pocitu ukřivděnosti, nestačí. Za dvě stě padesát let emancipačního hnutí nejsou v západní liberální společnosti už tak obrovské sociální rozdíly, aby dávaly důvod k novým masovým protestům a bojům. A problémy, které zůstávají, totiž především světové životní prostředí a bída ve třetím světě, ztroskotávají více na obtížích, jak dosáhnout racionální konsensus odborníků, než na tom, že by lidé byli neuvědomělí a nechtěli je řešit. Odpovídá to i faktu, že s tzv. revoltou se dnes setkáváme spíše v rovině sociálně patologických jevů, např. v extremismu (skinheadi, anarchisté), ve vandalství, ve vůli ničit a mstít se – nebo třeba v hospodském nihilismu.

Potřeba revolty tak, jak ji nacházíme u mladých umělců a intelektuálů, je ovšem něco zcela jiného než všechno to, o čem jsme dosud hovořili. Jedná se prostě o přirozenou součást vývoje psychiky člověka, když je na začátku hledání a boje o své vlastní názory, o svůj vlastní projev a styl. Umění a vůbec veškeré duchovno, včetně náboženství a vědy, je a bude zásadně ohroženo, pokud se ideál rozvoje a zušlechťování lidské duše (nebo slovy Jana Patočky ideál péče o duši) nestane základem každého takového nalézání. Můžeme povrchně nazývat revoltou kdekterou bizarnost a pohoršení, můžeme cokoli mít za umění a rozjímat nad tím v subvencovaných uměleckých časopisech, avšak bez intence, která spojuje všechno velké umění historie, totiž bez péče o vlastní nitro, o jeho autenticitu a hloubku, neuspokojíme hlad člověka po plnosti života a zůstaneme stát prázdní na okraji prázdné společnosti; budeme jen ozvěnou její vlastní frustrace.