Můžeme-li soudit podle počtu vydání, bylo Shakespearovo epyllion Venuše i Adónis mezi jeho současníky čtenářsky zcela neoblíbenější ze všech
děl, která vytvořil. Od roku 1593 do roku 1640 dosáhlo plných šestnácti vydání,
zatímco jeho nejčtenější hry v téže době byly vydány pouze devětkrát. Dnes
se naopak toto dílko bude patrně jevit výrazně postižené dobovou módou
kudrlinkového a nepřirozeného verše, přepjatých citů a obrazů. Určitě se o něm
nezmiňuji proto, abych ho chválil a třeba doporučoval. Spíše mne při nelehké
četbě Vrchlického překladu (W. Shakespeare: Historie
II, SNKLU Praha 1964) překvapil určitý velmi výrazný prvek celé kompozice
Shakespearova příběhu. Ten se mi zdá zvláště zajímavý na pozadí skandálu, který
vyvolaly v nejedné mysli jeho Sonety.
Jak píše M. Hilský v předmluvě ke svému překladu Shakespearových Sonetů, který vydalo nakladatelství
Torst v Praze roku 1999, vyšly tyto proslulé básně za autorova života
pouze jednou, a to ještě neautorizovaně: Shakespeare nedal k jejich
vytištění souhlas, nijak se nepodílel na konečné redakci textu ani na řazení
jednotlivých čísel. Nakladatel, který stál za tímto pirátským vydáním, byl Thomas Thorpe – a ten sbírku věnoval komusi, kdo se skrýval pod iniciálami
W. H. Shakespeare, v té době již
poměrně slavný autor dvou skladeb, totiž Venuše
i Adónis a Znásilnění Lukrécie,
se k tomuto pirátskému vydání nijak nevyjadřoval. Přešel ho mlčením.
Domnívám se, že mlčel z jednoho prostého důvodu. Shakespearovy sonety
totiž nejsou psány pro veřejnost, právě naopak, jsou součástí a plodem
intimního, de facto společensky nepřípustného citu, který jejich autor choval
k mladému muži jménem Henry Wriothesley (Thorpe by pak pouze,
možná záměrně, zaměnil pořadí písmen v iniciále). Na jedné straně byl
určitě vztah mezi Shakespearem a Wriothesleyem, hrabětem ze Southamptonu,
v některých kruzích znám, vždyť jak Venuše
i Adónis, tak Znásilnění Lukrécie
jsou věnovány právě jemu. Těžko tedy Shakespeare mohl popřít, že je autorem
básní, které Thorpe nelegálně vydal. Ovšem na druhé straně se k nim nemohl
přihlásit a bojovat o svá autorská práva. A to je právě onen skandál Sonetů.
Zvláštní je, že tato prostá pravda nebyla během staletí nakonec úspěšně
retušována, ačkoli se o to snažilo mnoho úctyhodných mužů. Po Thorpově vydání
vyšly Shakespearovy básně opět pirátsky, totiž roku 1640 zásluhou Johna Bensona. Benson byl první, kdo se
snažil vytvořit domnění, že většina sonetů je adresována ženě. Z celkového
počtu sto padesáti čtyř sonetů pouze osm ponechal v jejich původní podobě
a neváhal je různě spojovat či dokonce v nich zaměňovat pohlaví adresáta. Bernard Lintott vydal léta Páně 1711 Sonety ve víceméně původní podobě,
nicméně nerozpakoval se je nazvat Sto
padesát čtyři sonety vesměs chválící jeho milou. První kritické, vskutku
moderní vydání Sonetů pořídil Edmond Malone, který prosadil názor, že
sto dvacet šest sonetů je adresováno muži, zbylých dvacet šest pak ženě. Snahy
zastřít tento skandál měly různou podobu, vesměs groteskní. Vždyť ani Malone
nebyl ochoten přistoupit na to, že velký básník jednoduše měl homosexuální
sklony (Shakespearovo patrně nefungující manželství s o osm let starší
ženou, do něhož vstoupil jako osmnáctiletý, i jeho názory na sňatek, které
vyslovil v různých svých hrách, by přitom tomuto faktu sotva byly na
překážku). Malone proto přišel s tvrzením, že v Shakespearově době
bylo běžné, že muž oslovoval svého přítele jazykem, který pozdější doba chápala
spíše jako výraz milostných citů. Že ovšem jeho doba nebyla zdaleka tak
nevinná, dokazuje případ slavného filozofa a státníka, Shakespearova současníka
Francise Bacona, který byl homosexuál
prokazatelně a bez zábran. Za zmínku stojí i jejich starší vrstevník, slavný
francouzský šlechtic a esejista Michel de
Montaigne, jenž napsal v souvislosti se svým vroucím přátelstvím
k jistému, již zesnulému, muži tato slova (Eseje, ERM Praha 1995): „Přidej, že po pravdě řečeno, obvyklá
osobivost žen není toho druhu, aby odpovídala oné shodě a vzájemnosti, ze
kterých žije ona svatá srostitost; a také se jejich duše nezdá dostatečně
odolná, aby odolala utažené smyčce, tak pevné a trvalé. Ó zajisté, nebýt toho,
a kdyby bylo možné vypěstovat takové důvěrné obcování, v němž by se této
plné slasti těšily netoliko duše, ale svůj podíl na shodě by mohla brát i těla,
kde by člověk byl účasten celičký, přátelství by se tím jistě stávalo plnějším
a vrchovatějším.“
Co nám k tomu všemu může říci Venuše
i Adónis? Starověká báje o bohyni krásy, jež se zamiluje do půvabného mladíka,
je námět, který Shakespeare získal při studiu Ovidia. Ovidiův příběh je, stručně řečeno, takovýto: hezký jinoch
Adónis se stane předmětem Venušiny lásky, neboť ta byla omylem poraněna šípem
svého syna Amora. Bohyně následuje milovaného mladíka na jeho cestách po
horách, kde loví zvěř, nicméně Ovidius se ani příliš nenamáhá tím, že by líčil,
zda a jak získala jeho lásku. Považuje patrně za samozřejmost, že se jí to
podařilo. Venuše napomínala Adónida, aby se nepouštěl do lovu kance, jemu však
mužný duch nedá a tragicky umírá právě při lovu, zabit tímto zvířetem.
Shakespeare k báji přistoupil zcela jinak, dalo by se říci, že šokujícím
způsobem. Jeho epyllion nesoustředí vlastně vůbec pozornost na krásu bohyně
krásy, nýbrž obírá se téměř pouze krásou mladíka (v době, kdy Shakespeare
dedikoval epyllion hraběti ze Southamptonu, bylo milovanému muži devatenáct let). Bohyně touží po dětsky,
nevyspěle chladném jinochovi a její naléhání představuje gejzíry milostné
vášně, nenaplněné touhy, která zní velice věrohodně. Ve strofách 41-42 básník
sám svými slovy, již ne prostřednictvím Venuše, chválí krásu Adónidovu,
konkrétně dva dolíčky na jeho tváři! Říkám si: dokázal by vyloženě
heterosexuálně zaměřený muž napsat téměř dvanáct set (to je rozsah skladby)
vášnivých veršů o jinošské kráse? Sotva lze předpokládat, že epyllion není
výrazem samotné básníkovy vášně – a že není nakonec i jejím vyznáním. Jistě je
můžeme chápat především jako rafinovaně zastřenou otázku mladému hraběti: kromě
toho, že ji krásný jako Adónis, jsi také tak chladný? Pokud se zbavíme všech
možných postraních motivů, proč tento závěr nepřijmout, nezbude nám, než na něj
přistoupit. Je nejlepším, nejelegantnějším a také nejpřirozenějším vysvětlením skandálu, který se mohl stát skandálem
pouze kvůli nesmírně silným předsudkům, jimž dnes již díky Bohu odbíjí hrana.