Není vzácností, že při pohledu dozadu na dějiny literatury mívá člověk pocit, že vidí samé velikány, že vidí blažené doby géniů a kulturní živosti, za kterými bohužel jeho vlastní doba víc než pokulhává. Ovšem i alžbětinský měšťan si mohl cestou do divadla Globe myslet, že vskutku kvalitní literatura je už dávno mrtvá, že Ovidiovo distichon nikdo nepřekoná a že umění spěje k věčné zkáze, kterou se snaží jen velmi nedokonale zakrýt Shakespearova tvorba. Přitom mohl utíkat do divadla navzdory těmto myšlenkám nadšeně a s upřímně prožívaným očekáváním, čím ho nová hra osloví.

Pod vlivem romantických klišé jsme si často zvykali na představu, že člověk musí být nejprve nepochopený, izolovaný od společnosti, pohrdaný a že bezmála vždy musí umřít v bídě, aby měl naději být později prohlášen za génia. Ve skutečnosti není ale tak snadné najít velké umělce, kteří by neměli už za svého života zázemí upřímných obdivovatelů. Dokonce se mi zdá, že jich měli leckdy více než později, kdy se obdiv k jejich tvorbě stal záležitostí miliónů snobů a polovzdělanců.

Asi v každé době taky existovala více či méně privilegovaná bratrstva umělců, kteří se nechali unášet proudem, vzájemně si pochlebovali, na nejrůznějších společenských akcích si malovali na tvář šminku vzdělance a kukuč významné osobnosti. Jejich „umění“ spočívalo v nepotismu, korupci, vychytralých konexích a všelijakých pózách, přičemž ve své podstatě nepřekonávalo to, co by při troše důvtipu zvládl každý. Na rozdíl od různých géniů, jejichž životy byly často pohnuté, nezajištěné a bolestné, což jim dávalo duchovní možnost k umělecké opravdovosti, příslušníci těchto bratrstev žijí odedávna spokojeně v průměrnosti a svou komedií si velmi slušně vydělávají na živobytí. Jejich schopnost oslovit širší publikum však bývala vždy mizivá. Dařilo se jim pouze skvěle parazitovat na lidech bohatých a mocných (či na státu).

Kéž mi to Pán Bůh odpustí, pokud se mýlím, ale nemohu se ubránit dojmu, když si listuji v různých periodikách, sbornících a sbírkách, v nichž se publikuje současná česká poezie, že je to s našimi současnými básníky, kteří jsou na výsluní, právě takto. Ačkoli se objevuje nesmírně mnoho básní různých autorů, prakticky nikdo je nečte. Ony jsou také všechny ty básně navzájem velmi podobné a v málokom asi vyvolají pocit, že se jedná o básně. Spíše z nich máte pocit, že za půl hodiny cesty do práce každý průměrně vzdělaný člověk, pokud se oprostí od pocitu trapnosti a zbytečnosti „skládání“ nesmyslů, může takových „básní“ vytvořit snadno tucet. A pokud bude dostatečně ješitný a bude si vytvářet poklonkováním dnešním básnickým autoritám ty správné známosti, mohl by dosáhnout i toho, že jeho básně budou publikovány, recenzovány a vynalézavou, nesrozumitelnou mluvou vyhlašovány za svébytnou, docela dobrou poezii, na níž je třeba nicméně – podle zasvěceného soudu recenzentů – ještě ledaco zlepšit. Ovšem když člověk čte např. velmi drsné vylíčení nakladatelských praktik a literárních klik v Balzakových Ztracených iluzích, může mu připadat dnešní stav docela neškodný. Nemusí se tolik odevzdávat pocitu absurdity, když se mu náhodou dostane do ruky sbírka poezie vydaná rádoby prestižním nakladatelstvím, jejíž obsah stojí umělecky na úrovni nápisů, které jsou běžné na veřejných záchodech.

T. S. Eliot ve svém eseji Společenská funkce poezie (ve výboru O básnictví a básnících, Odeon Praha 1991) kdysi prohlásil, že mrtví básníci nám nejsou k ničemu, pokud nemáme básníky žijící. Dnes mu můžeme dát patrně za pravdu. Poezie ustupuje z našeho současného života velmi rychle. Ještě před takovými třiceti, čtyřiceti lety se o ní dalo mluvit jako o umění národním, národním ve smyslu rozšířenosti a blízkosti obyčejnému lidskému srdci. Ale i ve světovém měřítku jsou tak populární a zároveň tak lidové postavy jako Prévert nebo bítníci dnes už skoro zapomenuté. Básnické sbírky se už nedávají jako milé dárky k narozeninám, sotva najdete v jarním parku na lavičce slečnu nebo mladíka ponořené do básní, ani ve studentských hospodách či v debatách dnešních intelektuálů nad sklenkou whisky poezie nemá už prakticky žádné místo. A nejednou se stává, že když někomu připomenete to krásné slovo „poezie“, vycítíte, jak se dotyčnému vybavuje cosi, s čím se prakticky nikdy nesetkal, co se týká jen vzdálené minulosti a co je už mrtvé.

Shodou okolností jsem měl příležitost setkat se s pedagogickými výzkumy, které v dotaznících zjišťovaly způsob recepce klasické poezie u dětského čtenáře. Mimo jiné se děti mohly k jednotlivým básním obšírněji vyjádřit, což také bohatě činily. Bylo často fascinující sledovat, jak schopnost být osloven, schopnost citu, fantazie a radosti z krásy veršů zdaleka neumřela. O to smutnější jsou ovšemže výsledky školní literární výchovy, jejímž produktem je většinou člověk k poezii absolutně lhostejný. Dokonce i většina vysokoškolských studentů, kteří studují literaturu a které jsem měl možnost poznat, se s poezií zásadním způsobem míjí. A nejspíše i tato atmosféra na školách je dána z velké míry tím, že neexistují současní básníci, kteří by dovedli získat srdce učitelů pro poezii.

Jaké je ale východisko z této krize? Máme kritizovat nakladatele? Máme se bouřit proti literárním lobby? Nebo je třeba tlačit na to, aby ten či onen básník, opravdový básník byl vydáván z veřejných peněz? Pochopitelně nic z toho. Kdo se hlouběji ponoří do života velkých umělců, zjistí, že většinou základnou jejich růstu a úspěchu byla dobrovolná umělecká aktivita širokých vrstev společnosti. Kolik zajímavých spisovatelských osobností najde třeba ten, kdo si otevře Goethovu autobiografii Z mého života!

Na první pohled by se mohlo zdát, že lidí, kteří dnes píšou a čtou básně nikoli kvůli snaze zajistit si úspěch v literárních časopisech a u nakladatelů, nýbrž ze srdce a pro srdce, je velmi málo. Spíše je však pravdou, jak se domnívám, že se ostýchají, že se o své poezii bojí mluvit, protože poezie je dnes prostě pro většinu lidí mrtvá a pro privilegovanou vrstvu rádoby básníků je dokonce směšné psát ještě dnes srozumitelně, příležitostně a o reálném životě. Úkolem poezie a umění obecně může být sotva na prvním místě společenský úspěch, místo v učebnicích literatury a papouškování zástupů snobů ve stylu: „X je velký básník!“. Ty největší poklady umění vždy vznikaly jako upřímná výpověď o hloubce člověka. Budeme-li tedy mluvit o úkolu poezie, bude tímto úkolem patrně kultivace našeho nitra. A nic, kromě nás samotných, nám nemůže zabránit, abychom v tomto smyslu poezii tvořili, dělili se o ni soukromě i veřejně (třeba na internetu) a vytvářeli tak zázemí pro generaci velkých umělců, kteří přijdou po nás nebo vyrostou mezi námi. Potom se možná potkáme společně s mnohými našimi současníky na cestě do divadla či do knihkupectví za toužebně očekávaným básnickým dílem, které bude budit rozruch v široké veřejnosti. Nakladatelům a literárním časopisům nezbude, než se přizpůsobit, zástup rádoby básníků začne převlékat kabáty a s tím, jak se možná ve společnosti rozšíří i znalost starého umění a jak se bude zapomínat na dnešní agónii poezie, budou naši potomci polemizovat o tom, zda géniové jejich časů se vyrovnají Dantům nebo Ovidiům, jako by na tom záleželo…

Na samotný závěr své marginálie bych chtěl ocitovat inspirativní Goethova slova, která pronesl k Eckermannovi 18. září roku 1823 (Výbor z díla II, Nakladatelství Svoboda Praha 1949): „Svět je tak veliký a bohatý a život tak rozmanitý, že se nikdy nebude nedostávat příležitosti k básním. Ale musí to být vesměs básně příležitostné, to jest, skutečnost musí k nim poskytnout příležitost a látku. Obecným a básnickým stane se speciální případ právě tím, že jej zpracuje básník. Všechny mé básně příležitostné jsou podníceny skutečností a mají v ní základ a půdu. Básně ze vzduchu vzaté nemají u mne nejmenší cenu.“