Jsem vděčný Dominiku Lukešovi za jeho článek Přichází Buffy upírobijka! ( Lidové noviny Orientace 12. července 2003). Mimo to, že je opravdu skvěle napsaný, inteligentní a pronikavý, je také zaměřený provokativně k širším otázkám dnešní kulturní situace.

Autor nám nejdříve osvěžuje paměť, když mluví o významu literatury, a zvláště románu, pro moderní civilizaci. Román kdysi ovlivňoval lidské osudy, určoval pohled na svět u celých generací, umožňoval člověku pochopit, ba i prožít svůj život. Byl prostředkem politického boje a osvětové činnosti. Ovšem asi jako každá umělecká forma, než dosáhne svého vrcholu, začínal jako populární, fantastické čtivo, o kterém nám podává svědectví Cervantes ve svém geniálním románu o donu Quijotovi. Moderní román se definitivně etabloval až v 18. století – a jako příklad za všechny bych mohl uvést Goethovo Utrpení mladého Werthera. Objevilo se roku 1774 anonymně, stalo se okamžitě bestsellerem, vyšlo šestnáctkrát rychle za sebou; mladí lidé se oblékali podle módy zavedené románem a podle téže módy si brali z nešťastné lásky život. Druhá půle dvacátého století již nebyl románu tak nakloněná, ale přesto ještě v šedesátých letech měl nesmírný ohlas v existencialistických a bítnických verzích. To už si dnes dovedeme jen obtížně představit.

Kdo převzal žezlo narativního umění po románu? Dominik Lukeš tvrdí, že to jsou televizní seriály. Intelektuální elitou pohrdaná televize ve svých seriálech buduje nový kánon, vytváří velká narativní díla, která odrážejí náš svět a která jsou poplatná našim představám. Paralel mezi románem a seriálem můžeme spolu s Lukešem najít skutečně mnoho. Budu citovat: „Seriál i román vykreslují svůj svět do detailů, ale zároveň pracují se silou náznaku. Čtenář si staví svět hodnot a postav a jejich sepjatost je jedním z měřítek kvality. Román má svůj původ v seriálu. Všechny knihy Dickensovy i Tolstého vycházely nejdříve časopisecky a začínaly vycházet, ještě než byl hotový konec. Dickens dokonce měnil děj na základě reakcí čtenářů. Zločin a trest například vyšel jako kniha až následující rok a stejně se dnes mnoho seriálů objevuje o rok později na videokazetách a DVD... Nacházíme se v říši příběhu věčného návratu. Seriály se opakují, romány se znovu vydávají. Ale i nová díla se zabývají stále se vracejícími tématy. Ne proto, že by jim chyběla invence, ale protože musí.“ Lukeš upozorňuje na to, že nikoli každý seriál (stejně jako nikoli každý román) je kvalitní, např. přirovnává seriál Esmeralda k červené knihovně a naopak říká, že seriál Rodina Sopranů byl námětem univerzitního kurzu, jenž řešil jeho paralely s Dostojevského Zločinem a trestem.

Přímo za vzor umělecky výborného televizního seriálu považuje Lukeš seriál Buffy, přemožitelka upírů. Pokusím se nyní několika citacemi reprodukovat důvody, kvůli kterým ho Buffy tolik zaujala: „Buffy se musí vypořádat se všemi tématy, která už po tisíciletí pohánějí lidskou kreativitu: jak se vyrovnat se zodpovědností za sílu a moc, jaké je místo člověka na předělu dobra a zla, co znamenají vztahy k ostatním lidem pro osobnost jednotlivce. Láska, smrt, nenávist, strach. Všechna tato velká slova a ještě větší dilemata, která se za nimi skrývají, si vždycky najdou cestu do jakéhokoli tvořivého díla od masově vyprodukovaného Harlequinu až po vrcholy světového písemnictví... Buffy nedává čítankově prosté odpovědi. Síla tohoto díla spočívá v nikdy nekončícím hledání. Jako každý hrdina musí i Buffy čelit nástrahám každodenního života a zároveň si uchovat přesvědčení, že její jednání má smysl... Působivost a dopad Buffy však nestojí pouze na silném příběhu a propracovaných postavách. Tento seriál je známý také svým výjimečně kvalitním zpracováním... Série o Buffy se zaobírá i dalšími společenskými tématy: politickou mocí, úlohou vzdělání atd. Jako první například ukázala plnohodnotný lesbický vztah, když se ve čtvrté sezoně Willow zamilovala do Tary, jejíž smrt v sezoně šesté téměř vedla ke konci světa... Jeden z možných pohledů na jakékoli umělecké dílo je ten divácký. Nejen to, jestli se jim líbí, jestli se bez něho nemohou obejít, ale hlavně to, do jaké míry je vtahuje do dialogu: zda je schopno v nich vyvolávat otázky a odpovědi na ně, jestli je schopno rozpoutat i veřejnou diskusi. Masový úspěch Jamese Bonda spočívá v možnosti pozastavení takového dialogu a právě proto – přes mnohé kvality této věčně se navracející série – jen stěží dosáhne umělecké velikosti. Stejný osud čeká i mnoho uznávaných děl takzvaného vážného umění: Čapek, Hrabal, Hemingway a mnoho jiných vytvořili díla, která nedokážou nic víc než zastavit tok myšlenek a kochat se umělou symetrií našeho světa. Je rozšířený mýtus, že televizní seriály zákonitě fungují právě takto, že jako droga umožňují lidem zapomenout na skutečné problémy a uzavřít se do fiktivního světa bez opravdových myšlenek. Tento názor zastávají většinou právě intelektuální elity, arbitři přijatelného vkusu, kteří jsou příliš líní na to, aby se na tyto seriály skutečně podívali a dali si tu práci naučit se jejich jazyk. Sociologické výzkumy opakovaně ukazují, že opak je pravda. Seriály lidi vzájemně neodcizují, ale často naopak sbližují: usedají k nim společně rodiny nebo skupiny přátel a v následujících diskusích pak lidé společně probírají nejen děj, ale i jeho důsledky a paralely pro vlastní život. Typický divák seriálu je nucen ke složitým myšlenkovým operacím, které jsou velmi podobné myšlení společenských vědců... Na jeden díl se v USA průměrně dívalo 5-7 milionů lidí, ale seriál se dostal i do povědomí těch, kdo jej pravidelně nesledují. Mezi diváky Buffy patří teenageři i akademici a dějová linka seriálů i jednotlivé epizody se staly předmětem akademických rozborů.“

Analogickou uměleckou a sociální působnost měly v dávných dobách jistě také Ílias a Odysseia nebo Horácovy ódy, Božská komedie, Zpěvník nebo Shakespearova dramata. Dokonce mám za to, že určitou neměnnost lidské povahy a trvalost velkého umění by bylo lze snadno dokázat invenčním a skutečně umným zfilmováním těchto předloh. Tady ovšem narážím na určitý problém, který je jádrem mých úvah nad článkem Dominika Lukeše. Není totiž obtížné představit si různé způsoby zfilmování (třeba právě v podobě seriálu) Íliady, režisér se ji může snažit přiblížit různým sociálním skupinám a ve snaze o kasovní trhák by asi vytvořil něco povrchního, sentimentálního a prostě efektního. Televizní umění je skoro vždy zpracováním nějakého literárního námětu, jenž existuje přinejmenším ve formě scénáře. Vlastní svébytnost televizního umění se ukazuje v dobré adaptaci. Existuje jistě i alternativní filmová a televizní tvorba, která více podtrhuje umění filmu, nicméně ta se neprosadila – místo ní dominuje scénář zpracovaný představivostí jediného čtenáře, režiséra.

Souhlasím s Dominikem Lukešem téměř ve všem a samozřejmě i v tom, že televize a literatura vedle sebe mohou klidně a dlouhodobě žít. Narozdíl od něj ale považuji kulturní dominanci televize za přechodnou. Televize ani film totiž nemají opravdovou svébytnost, jsou závislé na literatuře a jejich éra jako velkého umění dávno opadává. Vedle Camuse řazený Fellini nebo Buñuel jsou již minulostí, místo nich je tu postmoderní Hollywood a postmoderní bestsellery jako např. Harry Potter. Nemyslím, že intelektuální elita zcela právem pohrdá televizí, nicméně přece jen dnes obecně chybějí ideje, které by mladé intelektuály nadchly, sjednotily a vyjádřily jejich životní pocit. Spíš se mezi nimi rozpíná relativismus a lhostejnost, nebo nejrůznější zástupné ideologie jako např. takzvané „zelené myšlení“. A právě v dobách, kdy intelektuálové ztratili živou, oslovující myšlenku, se propast mezi nimi a ostatními lidmi vždy zvětšovala. Je jasné, že určitý pop-styl, tedy konzumní umění bylo populární v každé době a vždy populárním zůstane, nicméně v dobách krize myšlenky je to téměř pouze toto umění, které proniká do širšího povědomí.

Svět se vyvíjí příliš rychle, nepřehledně. Podobně jako např. moderní fyzika definitivně a nenávratně překročila hranice klasických představ, tak i román a umění vůbec prodělalo v posledním století složitý a radikální vývoj. Nyní je patrně načase bilancovat a hledat nové umění, které se svou úrovní bude podobat více Wertherovi než televiznímu seriálu, jako je Buffy. V každém případě by bylo podle mne nejhorší vzdát se naděje a tvrdit, že velké, opravdové umění již nikdy nepronikne do širšího okruhu lidí. V čem jsou obyčejní lidé dnes jiní nebo méně vnímaví než obyčejný alžbětinský Londýňan, který platil své těžce vydělané peníze za Shakespearovy hry? S velkou pravděpodobností by Shakespeare podnikatelsky neuspěl, kdyby mu dělali reklamu všelijací ti profesůrci, již jeho dílo vtloukají studentům do hlavy ve skutečně odpudivé, pedantské a šosácké formě. Proti nim se ostatně zvedlo ve dvacátém století obrodné hnutí, jež si v Ginsbergovi, Kerouakovi a Prévertovi vzalo za cíl hledat autentický život v srdci a pro srdce obyčejného člověka. Nejlépe jeho ideu a patrně i ideu Shakespearovu vystihl dost možná soudce Horn, když ve svém zdůvodnění osvobozujícího rozsudku v kauze vedené jménem lidu Kalifornie proti L. Ferlinghettimu, praví: „A tak se ještě jednou vracíme k radě, kterou nám zanechal Jefferson – že totiž jediná demokratická metoda kontroly publikací, které vyvolávají myšlenkové a citové reakce, je nevládní cenzura vycházející z veřejného mínění... Proto se shoduji se soudcem Douglasem: sdílím jeho důvěru v naše lidi, že jsou schopni rozpoznat škodlivost v literatuře, stejně jako jsou schopni odlišit pravdivé od nepravdivého v teologii, ekonomii, politice či jakémkoli oboru.“

Abych uzavřel své přemítání nad článkem Dominika Lukeše, stačí snad říci, že podle mého mínění se televize bez literatury neobejde. Současnost je pouhé intermezzo po vypjatých a slavných dějinách umění ve dvacátém století. Již dnes ovšem literatura pokračuje dále, ať už ve formě románu, básně nebo televizního seriálu. A intelektuálové zase začnou důvěřovat lidem a obracet se k nim, jakmile najdou nějakou myšlenku, která je vskutku zaujme. Nikdo s ušlechtilým srdcem si totiž nechce nechat světlo, pokud ho nalezne, jen pro sebe, právě naopak... ono by stejně zhaslo, kdyby ho nepředával dále.