Protože jsem za téma nultého čísla zvolil otázku, zda formy staré poezie
mají dnes ještě nějakou šanci na uplatnění, chtěl bych nyní nastínit několik
úvah nad básní Venkovské újezdy,
která představuje jeden z řady mých různých pokusů o to, jak využít staré
formy v poezii 21.století. Inspiroval jsem se provensálsko-sicilskou balatou, jejíž strofa má následující
veršové schéma: ABBACDECDEEFFA; zvolil jsem desetislabičný verš. Řekl bych, že
balata je vedle decimy a sonetu mým nejoblíbenějším výchozím schématem, pokud
již píšu přísně pravidelné básně. Je velmi inspirativní díky své rozmanitosti,
která vytváří uspořádaný celek, jenž by neměl být rozsekán na samostatné úseky,
nýbrž dává prostor k modelování složitých melodií. Úvodní čtyřverší je jakýsi
introitus dovršující svou hudební větu až
čtvrtým veršem (na rozdíl od formy ABAB, která svádí k mechanickému
opakování), ale potom by měl ihned přecházet do symetricky spojených kaskád CDE
a CDE, kde se může imaginace rozmáchnout. Není vůbec snadné udržet
v čtenáři dojem melodického celku jak při přechodu z introitu do
kaskád, tak v kaskádách samotných. Avšak vrcholné místo balaty,
rozhodující pro její kontinuitu je zhoupnutí mezi posledním veršem střední
části a závěrečným čtyřverším: EE. Melodie se tu otáčí a pomalu formuje do umné
tečky za básní, která je velmi vhodná ke zdůraznění pointy, myšlenkové hloubky,
vrcholu příběhu. Dvojverší FF je potom rozběhem, jenž je završen překvapivým
rýmem s prvním veršem básně A. Udržet si v paměti tento první verš a
ochutnat jeho rýmování s posledním činí značné obtíže a vyžaduje to určitý
cvik. Nicméně pokud se podaří do posledního verše vtělit to nejpodstatnější a
nejpůsobivější v básni, pokud se v něm báseň transponuje, potom lze
zažít efekt, kdy v posledním verši znějí zároveň, v kánonu, dvě básně: jedna je tvořena prvním a
posledním veršem balaty, druhá balatou samotnou. Dojem je to skutečně nevšední.
Každá dobrá balata je unikátním výtvorem, naplněním jedné
z nesčetně mnoha možných kombinací, jež původně mrtvý schematismus nabízí.
Základním požadavkem musí být splynutí myšlenky a melodie, jejich vyváženost,
synergická závislost. Tématem mé básně je dojem, který je možné zažít na
obyčejné srpnové procházce za humny kdekteré vesnice. A co jiného zbývá
postmodernímu básníku, má-li být autentický? Co je opravdu obsahem našich životů? Bylo by velmi pošetilé a prázdné jen
si na něco hrát, dělat avantgardní
gesta, když avantgardními vůbec nejsme; vzít si romantickou masku Fausta nebo
Sisyfa, když naše životy se podobají spíše tomu Horácovu; být zapálenými
katolíky nebo nietzschovskými ateisty, když o náboženství de facto známe už jen různé povrchní mýty. Možná proto se zdá, že
dnes lidé žijí hluboce neautenticky, možná proto vskutku neautenticky žijí, neboť za autenticitu se pokládá maska.
Avantgardě, Faustovi, Sisyfovi, náboženství atd. budeme rozumět, budeme
z nich moci čerpat až teprve
tehdy, když budeme sami sebou. Úkolem, který jsem si předsevzal jako
postmoderní básník, bylo najít to pravé, to ryzí, co člověk dnes opravdu může prožívat, a nebýt při tom
vnitřně chudý; tedy hledat jednu
z mnoha podob dnešní autentické existence.
Co pravé, co ryzí může být na banální procházce venkovskou krajinou? Už
bítníci nám ukázali jakýsi exaltovaně posvátný rozměr všeho, každého detailu
života – provedli to, co bych snad mohl nazvat radikální dekonstrukcí banality.
A jejich život takový byl; žili pod
neustálým tlakem, žili zatlačeni na dno. Banalita ustoupila vznešenému boji. U
nás však tomu tak není, značná část našich životů je neškodně smysluprostá, je
míjením toho, co se děje kolem nás a v nás. Míjíme to, co se nám zdá
nepodstatné, vyvlastňujeme se, ztrácíme sami sebe. Všimnout si sebe a věcí
kolem sebe (nikoli v pragmatickém smyslu!), hledat to, co nás
existenciálně zajímá, co nás váže k životu, to v čem jsou věci součástí
našeho příběhu, a vůbec hledání a prožívání tohoto příběhu, to je podle mne dnes cestou k autenticitě. Zdá se
mi, že de facto o tomtéž mluví i pozdní Heidegger ve svých úvahách nad
Hebbelovými básněmi.
V úvodním čtyřverší se snažím evokovat spíše pomocí náznaků a
hutně, pomalu vizuální dojem při procházce venkovskou krajinou. To obyčejné, co
je kolem nás, není dobré jen tak přejít, nýbrž začátek každé autenticity je povšimnutí. Šlo mi o melodickou bohatost
introitu i o jeho uzavřenost, jež přesahuje k dalšímu verši jakýmsi: nu a
co dále? Když si člověk věcí kolem sebe všimne, mohou se mu zdát naprosto
všední, ale má báseň ho už vede dál. Jde o příběh
věcí. Vždyť člověk je doma pouze v příběhu: v příběhu o sobě samém
nebo o kosmu, o lásce k lidem, zvířatům i věcem, o hněvu, bolesti atd.
Samozřejmě nemůže jít o příběh, který vyprávíme s odstupem a nad nímž
cítíme nadhled; v takovém případě je těžiště autenticity v jakémsi
metapříběhu, příběh sám se stává kulisou, nástrojem, entitou uvnitř něj. Ztěží by to také mohl být
příběh, pro nějž se jen nadchneme, který jen prosníme v schizofrenii mezi
realitou dne a sny zapomnění. Autenticita je vnitřní pravdivost, je příběhem opravdu žitým, nepředstíraným. Je
povýšena nad relativní pravdy, nad kulisy, nad naše iluze; v ní je
faktické, neoddiskutovatelné svědectví našeho života. Výborně to vystihl Jan
Patočka v závěru svého doslovu k francouzskému vydání svého díla Přirozený svět jako filosofický problém
(Československý spisovatel Praha 1992), když si klade tuto otázku: „Neznamená
tato konečná pravda, jasně odlišená
od pravdy relativní k něčemu
jinému než ona sama, každodenní boj proti bloudění, iluzím a umíněnosti, které
ji provázejí a v nichž se člověk pokouší vzdát se sám sebe, aby se stal
„kusem lávy na Měsíci““?
V kaskádách se snažím čtenáře vtáhnout do příběhu, melodie básně by
se tu měla konečně synergicky prolínat s obsahem; s příběhem,
spočívajícím ne v nějaké fabuli, nýbrž v náznacích krajiny o osudovosti, o
cestě, o plynutí, o tady a tam jako dvou pólech života. I na
procházce venkovem si můžeme všimnout krásy krajiny, pocítit svou vlastní
existenci, když se otevřeme tomu, že všechno se děje, že všechno je příběh,
otevřený, nejistý, bolestný, do nějž my sami jsme vrženi, ať chceme nebo
nechceme. Domnívám se, že jsem se toho zhostil velmi zdařile. Seschlá tráva je
popis vizuálního dojmu i symbol pomíjivosti. Melodie se pak rozmachuje spolu
s fantazií do samoty, v které je úzko, ale jež je přece cítěnou
nezměrností toho všeho tam, které je
bez hranic. A tady zůstává bod
vrženosti, z nějž plyne bolestná otázka po směru cesty. Zvlněná krajina je
výborným symbolem prostrannosti, složitosti, nadějnosti i záludnosti života.
Nejde vůbec o rozhodování mezi dobrým a špatným směrem, ani o nějaká schémata.
Procházka se mění v pouť,
v uvědomění si celoživotního putování a v to, že životy jsou vlastně
cestami. Mnoho cest kvůli jiným cestám míjíme, s cestami různých jiných
lidí se setkáváme: to jsou ta otištěná kola, v nichž se spolu
s melodií básně a vizuálním vjemem procházky venkovskou krajinou cesta
objevuje v setkání.
Ty úvahy, které nyní spřádám, jsou přirozeně zcela jalové, pokud by je
někdo chtěl brát jako ekvivalent básně, jako pokus o její nahrazení prozaickým
textem. Jejich cílem je pouze naznačit dimenze, které by se při četbě básně
měly slít v jeden synergický intuitivní dojem, nezprostředkovatelný
diskursivně. Díky tomu objev setkání je čímsi mnohem hlubším v celkové
kompozici básně, než mohu nastínit. Samota původního příběhu je radikálně
překonána, ale přesto zůstává. Cesty se setkávají tak, že přicházejí někde
zdaleka a zase se rozbíhají, že někdo přijde tam, kde jiný byl kdysi, že se tedy míjejí... Setkávání a míjení. Minulost a budoucnost není
v naší moci; zůstává otisknutá stopa, kterou lze potkat, avšak ne plně
interpretovat, zmocnit se jí... tak jako budoucnost je i minulost věčnou
nejistotou.
Setkání je ovšem unikátní, je čímsi jedinečným v tom bezbřehém
vesmíru, v našem singulárním tu
vrženosti. Jedinečnost je pramen smyslu, identifikace a autenticity; jsem to já
a ty, právě já a ty, kdo jsme se potkali. Mineme se, přinejmenším ve smrti se
mineme jaksi definitivně, ale budeme se více či méně míjet i po celý život.
Vždycky bude ten druhý, to ty cosi
nad, co transcenduje mé já. A ať už
bude sebevíce neznámý, vysněný, jeho dotyk vnáší do cesty jedinečnost... ba i
tehdy (a tehdy to lze vycítit dost silně), když přijdu k jeho dávno
ztvrdlé stopě. Právě v tomto místě básně dochází ke zlomu, melodie je
intenzivnější, upíná se k jedné konkrétní cestě neznámého ty. Vesmír i život se stal v této
symbolice jedinečným, už vůbec ne banálním, ožívá.
Stopa je sice ztvrdlá, ale setkání je aktuální. Čtenář by měl být
přemožen příběhem a vskutku prožít
to, co míjí dnes a denně. Totiž ono ty,
které je v každém člověku kolem něho a které dává jeho životu šanci
k jedinečnosti uprostřed vesmíru. Kolikrát ho minul, kolikrát se nesetkal!
Ale teď je díky druhému ty ve
vesmíru, v němž dostává smysl to, co by se mu jindy zdálo zcela prázdné:
náhodný mák, náhodný vítr, náhodný lístek upadnuvší máku. Vesmír však už žije
čtenářovým autentickým příběhem setkání a minutí, jenž je ztělesněný
v onom sbohem. Není to
romantické klišé definitivního rozchodu, je to něha, blízkost, dokonce vztah k neznámému ty kohosi; je to bohatost
setkání, jež zůstává po minutí. Když si však nyní zkusíme vyvolat rým
s prvním veršem básně, dostaneme kánon, o němž jsem již hovořil.
Z jedné strany nám bude v paměti znít celá složitá melodie i vnitřní
vývoj básně, z druhé strany zase jakési proměnění původního pohledu na
svět, jak je obsažen ještě v jejím začátku. Všechno je pohlceno v posledním verši. Člověk je víc než kus lávy na Měsíci.
Zdá se, že to všechno, co jsem již o básni Venkovské újezdy řekl, musí být jasným svědectvím o
nesouměřitelnosti její poetiky a poetiky minulosti... ať už středověku nebo dob
pozdějších. Obzvláště nesmyslné by však bylo tvrdit, že moje báseň se vrací
k české poezii 19. či 18. století. Představovalo by to zabít ji, vytrhnout ji z jejího
autentického kontextu, čili udělat z ní jen kus lávy na Měsíci.