Protože jsem za téma nultého čísla zvolil otázku, zda formy staré poezie mají dnes ještě nějakou šanci na uplatnění, chtěl bych nyní nastínit několik úvah nad básní Venkovské újezdy, která představuje jeden z řady mých různých pokusů o to, jak využít staré formy v poezii 21.století. Inspiroval jsem se provensálsko-sicilskou balatou, jejíž strofa má následující veršové schéma: ABBACDECDEEFFA; zvolil jsem desetislabičný verš. Řekl bych, že balata je vedle decimy a sonetu mým nejoblíbenějším výchozím schématem, pokud již píšu přísně pravidelné básně. Je velmi inspirativní díky své rozmanitosti, která vytváří uspořádaný celek, jenž by neměl být rozsekán na samostatné úseky, nýbrž dává prostor k modelování složitých melodií. Úvodní čtyřverší je jakýsi introitus dovršující svou hudební větu čtvrtým veršem (na rozdíl od formy ABAB, která svádí k mechanickému opakování), ale potom by měl ihned přecházet do symetricky spojených kaskád CDE a CDE, kde se může imaginace rozmáchnout. Není vůbec snadné udržet v čtenáři dojem melodického celku jak při přechodu z introitu do kaskád, tak v kaskádách samotných. Avšak vrcholné místo balaty, rozhodující pro její kontinuitu je zhoupnutí mezi posledním veršem střední části a závěrečným čtyřverším: EE. Melodie se tu otáčí a pomalu formuje do umné tečky za básní, která je velmi vhodná ke zdůraznění pointy, myšlenkové hloubky, vrcholu příběhu. Dvojverší FF je potom rozběhem, jenž je završen překvapivým rýmem s prvním veršem básně A. Udržet si v paměti tento první verš a ochutnat jeho rýmování s posledním činí značné obtíže a vyžaduje to určitý cvik. Nicméně pokud se podaří do posledního verše vtělit to nejpodstatnější a nejpůsobivější v básni, pokud se v něm báseň transponuje, potom lze zažít efekt, kdy v posledním verši znějí zároveň, v kánonu, dvě básně: jedna je tvořena prvním a posledním veršem balaty, druhá balatou samotnou. Dojem je to skutečně nevšední.

 

                Každá dobrá balata je unikátním výtvorem, naplněním jedné z nesčetně mnoha možných kombinací, jež původně mrtvý schematismus nabízí. Základním požadavkem musí být splynutí myšlenky a melodie, jejich vyváženost, synergická závislost. Tématem mé básně je dojem, který je možné zažít na obyčejné srpnové procházce za humny kdekteré vesnice. A co jiného zbývá postmodernímu básníku, má-li být autentický? Co je opravdu obsahem našich životů? Bylo by velmi pošetilé a prázdné jen si na něco hrát, dělat avantgardní gesta, když avantgardními vůbec nejsme; vzít si romantickou masku Fausta nebo Sisyfa, když naše životy se podobají spíše tomu Horácovu; být zapálenými katolíky nebo nietzschovskými ateisty, když o náboženství de facto známe už jen různé povrchní mýty. Možná proto se zdá, že dnes lidé žijí hluboce neautenticky, možná proto vskutku neautenticky žijí, neboť za autenticitu se pokládá maska. Avantgardě, Faustovi, Sisyfovi, náboženství atd. budeme rozumět, budeme z nich moci čerpat teprve tehdy, když budeme sami sebou. Úkolem, který jsem si předsevzal jako postmoderní básník, bylo najít to pravé, to ryzí, co člověk dnes opravdu může prožívat, a nebýt při tom vnitřně chudý; tedy hledat jednu z mnoha podob dnešní autentické existence.

 

                Co pravé, co ryzí může být na banální procházce venkovskou krajinou? Už bítníci nám ukázali jakýsi exaltovaně posvátný rozměr všeho, každého detailu života – provedli to, co bych snad mohl nazvat radikální dekonstrukcí banality. A jejich život takový byl; žili pod neustálým tlakem, žili zatlačeni na dno. Banalita ustoupila vznešenému boji. U nás však tomu tak není, značná část našich životů je neškodně smysluprostá, je míjením toho, co se děje kolem nás a v nás. Míjíme to, co se nám zdá nepodstatné, vyvlastňujeme se, ztrácíme sami sebe. Všimnout si sebe a věcí kolem sebe (nikoli v pragmatickém smyslu!), hledat to, co nás existenciálně zajímá, co nás váže k životu, to v čem jsou věci součástí našeho příběhu, a vůbec hledání a prožívání tohoto příběhu, to je podle mne dnes cestou k autenticitě. Zdá se mi, že de facto o tomtéž mluví i pozdní Heidegger ve svých úvahách nad Hebbelovými básněmi.

 

                V úvodním čtyřverší se snažím evokovat spíše pomocí náznaků a hutně, pomalu vizuální dojem při procházce venkovskou krajinou. To obyčejné, co je kolem nás, není dobré jen tak přejít, nýbrž začátek každé autenticity je povšimnutí. Šlo mi o melodickou bohatost introitu i o jeho uzavřenost, jež přesahuje k dalšímu verši jakýmsi: nu a co dále? Když si člověk věcí kolem sebe všimne, mohou se mu zdát naprosto všední, ale má báseň ho už vede dál. Jde o příběh věcí. Vždyť člověk je doma pouze v příběhu: v příběhu o sobě samém nebo o kosmu, o lásce k lidem, zvířatům i věcem, o hněvu, bolesti atd. Samozřejmě nemůže jít o příběh, který vyprávíme s odstupem a nad nímž cítíme nadhled; v takovém případě je těžiště autenticity v jakémsi metapříběhu, příběh sám se stává kulisou, nástrojem, entitou uvnitř něj. Ztěží by to také mohl být příběh, pro nějž se jen nadchneme, který jen prosníme v schizofrenii mezi realitou dne a sny zapomnění. Autenticita je vnitřní pravdivost, je příběhem opravdu žitým, nepředstíraným. Je povýšena nad relativní pravdy, nad kulisy, nad naše iluze; v ní je faktické, neoddiskutovatelné svědectví našeho života. Výborně to vystihl Jan Patočka v závěru svého doslovu k francouzskému vydání svého díla Přirozený svět jako filosofický problém (Československý spisovatel Praha 1992), když si klade tuto otázku: „Neznamená tato konečná pravda, jasně odlišená od pravdy relativní k něčemu jinému než ona sama, každodenní boj proti bloudění, iluzím a umíněnosti, které ji provázejí a v nichž se člověk pokouší vzdát se sám sebe, aby se stal „kusem lávy na Měsíci““?

 

                V kaskádách se snažím čtenáře vtáhnout do příběhu, melodie básně by se tu měla konečně synergicky prolínat s obsahem; s příběhem, spočívajícím ne v nějaké fabuli, nýbrž v náznacích krajiny o osudovosti, o cestě, o plynutí, o tady a tam jako dvou pólech života. I na procházce venkovem si můžeme všimnout krásy krajiny, pocítit svou vlastní existenci, když se otevřeme tomu, že všechno se děje, že všechno je příběh, otevřený, nejistý, bolestný, do nějž my sami jsme vrženi, ať chceme nebo nechceme. Domnívám se, že jsem se toho zhostil velmi zdařile. Seschlá tráva je popis vizuálního dojmu i symbol pomíjivosti. Melodie se pak rozmachuje spolu s fantazií do samoty, v které je úzko, ale jež je přece cítěnou nezměrností toho všeho tam, které je bez hranic. A tady zůstává bod vrženosti, z nějž plyne bolestná otázka po směru cesty. Zvlněná krajina je výborným symbolem prostrannosti, složitosti, nadějnosti i záludnosti života. Nejde vůbec o rozhodování mezi dobrým a špatným směrem, ani o nějaká schémata. Procházka se mění v pouť, v uvědomění si celoživotního putování a v to, že životy jsou vlastně cestami. Mnoho cest kvůli jiným cestám míjíme, s cestami různých jiných lidí se setkáváme: to jsou ta otištěná kola, v nichž se spolu s melodií básně a vizuálním vjemem procházky venkovskou krajinou cesta objevuje v setkání.

 

                Ty úvahy, které nyní spřádám, jsou přirozeně zcela jalové, pokud by je někdo chtěl brát jako ekvivalent básně, jako pokus o její nahrazení prozaickým textem. Jejich cílem je pouze naznačit dimenze, které by se při četbě básně měly slít v jeden synergický intuitivní dojem, nezprostředkovatelný diskursivně. Díky tomu objev setkání je čímsi mnohem hlubším v celkové kompozici básně, než mohu nastínit. Samota původního příběhu je radikálně překonána, ale přesto zůstává. Cesty se setkávají tak, že přicházejí někde zdaleka a zase se rozbíhají, že někdo přijde tam, kde jiný byl kdysi, že se tedy míjejí... Setkávání a míjení. Minulost a budoucnost není v naší moci; zůstává otisknutá stopa, kterou lze potkat, avšak ne plně interpretovat, zmocnit se jí... tak jako budoucnost je i minulost věčnou nejistotou.

 

                Setkání je ovšem unikátní, je čímsi jedinečným v tom bezbřehém vesmíru, v našem singulárním tu vrženosti. Jedinečnost je pramen smyslu, identifikace a autenticity; jsem to já a ty, právě já a ty, kdo jsme se potkali. Mineme se, přinejmenším ve smrti se mineme jaksi definitivně, ale budeme se více či méně míjet i po celý život. Vždycky bude ten druhý, to ty cosi nad, co transcenduje mé . A ať už bude sebevíce neznámý, vysněný, jeho dotyk vnáší do cesty jedinečnost... ba i tehdy (a tehdy to lze vycítit dost silně), když přijdu k jeho dávno ztvrdlé stopě. Právě v tomto místě básně dochází ke zlomu, melodie je intenzivnější, upíná se k jedné konkrétní cestě neznámého ty. Vesmír i život se stal v této symbolice jedinečným, už vůbec ne banálním, ožívá.

 

                Stopa je sice ztvrdlá, ale setkání je aktuální. Čtenář by měl být přemožen příběhem a vskutku prožít to, co míjí dnes a denně. Totiž ono ty, které je v každém člověku kolem něho a které dává jeho životu šanci k jedinečnosti uprostřed vesmíru. Kolikrát ho minul, kolikrát se nesetkal! Ale teď je díky druhému ty ve vesmíru, v němž dostává smysl to, co by se mu jindy zdálo zcela prázdné: náhodný mák, náhodný vítr, náhodný lístek upadnuvší máku. Vesmír však už žije čtenářovým autentickým příběhem setkání a minutí, jenž je ztělesněný v onom sbohem. Není to romantické klišé definitivního rozchodu, je to něha, blízkost, dokonce vztah k neznámému ty kohosi; je to bohatost setkání, jež zůstává po minutí. Když si však nyní zkusíme vyvolat rým s prvním veršem básně, dostaneme kánon, o němž jsem již hovořil. Z jedné strany nám bude v paměti znít celá složitá melodie i vnitřní vývoj básně, z druhé strany zase jakési proměnění původního pohledu na svět, jak je obsažen ještě v jejím začátku. Všechno je pohlceno v posledním verši. Člověk je víc než kus lávy na Měsíci.

 

                Zdá se, že to všechno, co jsem již o básni Venkovské újezdy řekl, musí být jasným svědectvím o nesouměřitelnosti její poetiky a poetiky minulosti... ať už středověku nebo dob pozdějších. Obzvláště nesmyslné by však bylo tvrdit, že moje báseň se vrací k české poezii 19. či 18. století. Představovalo by to zabít ji, vytrhnout ji z jejího autentického kontextu, čili udělat z ní jen kus lávy na Měsíci.