Do moderní české literatury patří i poměrně málo známí autoři, již zasvětili celé své dílo nebo aspoň jeho část pokusům o obrození současnosti originální, nikoli mechanickou inspirací minulostí. Vybral jsem si z těchto autorů tři, které považuji za nejdůležitější pro další vývoj české poezie v postmoderní situaci.

Jiří Kuběna (vlastním jménem Jiří Paukert) se narodil v roce 1936 v Prostějově, vystudoval dějiny umění na FF UJEP v Brně a působí jako historik umění a památkář. V roce 1966 kolem něho vznikla neoficiální Společnost přátel J. K., jejímiž členy byli V. Havel, J. Koblasa, V. Linhartová a J. Topol. Kuběnova poezie vycházela ovšem výlučně v samizdatu, oficiálně se mohla objevit až po listopadu 1989. Postupně vyšel dokonce rozsáhlý výbor z Kuběnovy poezie nazvaný Krev ve víno (vydala Votobia v Olomouci 1995), k němuž napsal předmluvu M. Exner. Ten trefně charakterizuje Kuběnovu poezii jako pozdně moderní a nalézá v ní katolickou novorenesanci. Překvapující návrat k antikizujícímu verši i myšlení, inspirace německým básníkem Hölderlinem, věrnost katolictví a moravanství, ale především i avantgardou otevřené oči jak pro experiment, tak pro konvenčně nepřijatelné, znepokojivě lidské momenty života... to všechno se v Kuběnovi sváří i spojuje v nedocenitelné básnictví. Pro nás však bude zajímavý především básníkův vztah ke starým formám, konkrétně k jeho nejoblíbenější formě, k sonetu. Snad nejlépe o tom hovoří M. Exner těmito slovy: „U Kuběny můžeme hovořit přímo o dekonstrukci sonetu. Přijatá forma tu není projevem konzervativního vkusu. Je to dobrovolně přijaté jho, které autor ukládá své dravé výřečnosti... Nejde o destruktivní gesto. De-komposice formy znamená ohledání, pečlivé prozkoumání možností. Ukáže-li se, že z jeskyně sonetu, kde čtrnáct kroků vede do světla a čtrnáct kroků do tmy určuje od Petrarkových dob osudy celých generací básníků, vede cesta křížem napříč, že dokonce v bočních prostorách znělkového krasu jsou další a nové jeskyně, moravský básník se bez váhání vydá tímto směrem. Neomlouvá se za to klasikům a oni ho neokřikují... Kuběnův sonet má dvě krajní polohy. Můžeme jim říkat svinutý a rozvinutý sonet. Často se obě formy spojují v jedné básni. Kuběnovo složité rýmování, podobné zadržování a vyrážení dechu, se může nezkušenému čtenáři jevit jako chaotické. Ve skutečnosti je do detailu promyšleným řemeslem. Kuběna dá jen jaksi na okraj poznat, kdo je pánem rytmu. Dokáže napsat bravurní klasický sonet, znělku o jediném rýmu nebo slohu kollárovského ražení... Je jako Picasso, který kreslí natolik bravurně, že tradiční styl odhodí jako nepotřebný. Pod jeho novým stylem však vždycky cítíme umění a hlubokou obeznámenost s tradicí, i když nám to mnohdy škodolibě ztěžuje: jeho stylizace jde často na hranice banality a neumění, podobně jako u Picassa, když využíval stylu primitivů a dětí.“

Veliká a inspirativní mi přijde Kuběnova poezie především svou schopností žít základní rozpory lidské existence bez rozervanosti, ukázat vnitřní spojitost života pomocí zdánlivě se vylučujících tradic, která jsou jedna bez druhé v bytostném ohrožení upadnutí do schematismu. Kuběna podává svědectví o hrdém, ironizujícím intelektu, o horoucím srdci, které se nebojí vidět syrovou paradoxnost života a v katolické víře hledá a nachází souhlas s veškerou jeho rozmanitostí, i s na první pohled pohoršující neuzavřeností kruté grotesky či absolutní aporie reálné, frázemi nevylhané existence.

Dalším významným autorem, který se v části svého díla pokusil o postmoderní návrat ke starým formám, je Jan Křesadlo (vlastním jménem Václav Pinkava). Narodil se v Praze o deset let dříve než Kuběna, vystudoval psychologii a od roku 1968 žil ve Velké Británii, kde také později umřel. Překládal z latiny, zabýval se logikou a muzikologií, což se všechno projevilo i v jeho tvorbě. Charakteristickou vlastností jeho děl je ironie, nadhled, pohrávání a parodičnost, avšak nelze říci, že by byla bez hlubšího obsahu. Podobně jako Kuběna se i Křesadlo vrací nikoli pouze k tradici středověkých forem, nýbrž rád si hraje s antikou, konkrétně s homérským veršem (složil v něm vědeckofantastický epos, který simultánně přeložil do češtiny). Psal a překládal sonetové věnce, vracel se (např. ve sbírce Sedmihlásek) k subtilním formám (nejen) provensálského okruhu, aby jim vrátil život.

Křesadlova poezie vyjadřuje nadhled kultivovaného a vysoce vzdělaného tvůrce, který chce být autentickým člověkem i v postmoderní době, kdy témata velkých revolt nejsou již plně aktuální. V tom, domnívám se, výrazně předběhl svou dobu a otevřel dveře nové poezii, která se inspiruje starou tradicí. Na rozdíl od Kuběny nabízí cestu nepatetickou a veselou, ba přímo výsměšnou.

Závěrem bych se chtěl zmínit o Janu Vladislavovi (vlastním jménem Ladislav Bambásek), který se narodil roku 1923 v Hlohovci na Slovensku a od roku 1981 žije ve Francii. Po únorovém puči byl komunisty vyloučen ze studia srovnávacích dějin literatury, které mohl dokončit až v roce 1969. Jeho bibliografie je neobyčejně bohatá a obsahuje řadu úvah o literatuře, celkem rozsáhlé básnické dílo, tvorbu pro děti, avšak zejména znamenité překlady děl světové klasické literatury (např. Shakespearovy Sonety). Ačkoli se Vladislav přímo k tradičním formám nevrací, jeho poezie se vyznačuje kontinuitou s minulostí, přičemž se zaměřuje na existenciální témata. Vladislav nabízí širší a velkorysejší inspiraci než oba již zmínění autoři, otevírá se snad celé rozmanitosti lidské kultury, v níž teprve nachází sebe celého. Přináší tak do postmoderní doby dědictví robustního humanismu, jehož stoupencem byl např. R. Rolland.