Revoluce v umění, která proběhla zejména během minulého století,
nastolila mnoho zajímavých otázek. Mezi ně určitě bude patřit i hledání příčin
pozoruhodného rozšíření tzv. volného
verše a zatlačení klasických básnických forem na periferii zájmu básníků.
Chtěl bych se pokusit zmapovat vývoj, jenž tomu všemu předcházel, a naznačím
důvody, proč věřím, že v budoucí nové poezii získají staré formy opět
významné místo. Ještě než přistoupím k výkladu, chtěl bych předeslat, že
již nepatřím do té generace, která kdysi stála na barikádách bojů o volný nebo
vázaný verš. Píši oběma způsoby a rozhodně se snažím být k tomu i
k onomu způsobu básnické tvorby zcela nezaujatý.
Za nejvýznamnější pramen starých forem je považována raně středověká Provence. Provensálští básníci
rozkvétali v křehkém prostředí malých šlechtických dvorů a dalo by se
říci, že jejich mentalita byla překvapivě postmoderní. The Cambridge History of Italian Literature (edited by P. Brand and
L. Pertile, Cambridge University Press 1996) mluví o tamní poezii pravé
lásky (fin´amors) takto: „The
resultant poetry of fin´amors... is
one where passion meets hindrance, longing meets indifference, and feeling of
inferiority are sublimated into conceptual sophistication... or verbal
ostentation...; it proved internationally attractive because of its romantic
courtly milieu and its artistic panache.“ Mravy byly v tehdejší Provence
podle všeho dost uvolněné a postavení žen na podmínky středověku neobvykle
emancipované – tak např. Maurois (Dějiny
Francie, NLN Praha 1994) může hovořit v souvislosti s pozdější
provensálskou kurtoazii o avantgardě ženského emancipačního hnutí. Italský
básník Aimeric de Peguilhan, který asi těžce nesl suverénní a dosti zpupné
pronikání provensálského vlivu do Itálie během 12. století, nazval Provensálce
hlupáky a sodomity. Provence byla,
zkrátka a dobře, zřejmě místem relativní sexuální a ideové svobody, místem
klidu, básnických hrátek, romantických citů a vzdělanosti.
Podobně v Itálii s růstem samostatnosti a prosperity měst
stále více převažovala ideová uvolněnost, soustředěnost na individuum, chuť
vytvářet složité krásné tvary, jež by podávaly svědectví o svobodě tvorby i vnitřního života. Nejvýznamnějším básnickým hnutím
po provensálské epoše jsou právě italští stilnovisté.
V cambridžské učebnici o nich čteme následující: „If there is real novelty
it is psychological: the stilnovisti
feel they expressing love directly, and not through stale convention. Having
found in the coincidence of love and the noble heart an ideal fusion between
inspiration (love) and expression (noble heart), they are convinced that the
role of the poet is to accept the pre-verbal flatus and voice it per verba.“
V patnáctém a šestnáctém století dosáhl rozmach lyrického básnictví, které
do složitých forem vkládá osobní, svobodný a autentický život, vrcholu ve
Francii; především ve Villonovi a
v Plejádě. Ale Provence
ovlivnila přímým způsobem i Španělsko. V Kastilii se prosadila už
v první polovině 12. století. Její vliv na kastilskou lyriku byl až do
barokních časů nesmírný. Lze se však domnívat, že díky tomu, že Španělsko
v období středověku neprošlo obdobím skutečného uvolnění, jak tomu bylo
v Provence, v italských komunách 14. století a v renesanční
Francii, nenajdeme zde žádný opravdu významný rozvoj formálně složité a zároveň
svrchovaně živé poezie. Naopak v Anglii se ve 14. století objevuje velký
básník Chaucer, čerpající
z francouzské a italské inspirace – a skutečný rozmach tohoto typu poezie
nalézáme na konci 16. století u básníků jako byli Sidney, Spencer a Shakespeare. Země, jež nepatří do území
vymezeného Pax Romana, provensálské
hnutí téměř nezasáhlo.
Záhy po rozkvětu ale všude, od Provence po Anglii, postupně docházelo
k vleklému úpadku, forma převládla nad obsahem, psalo se nevěrohodně,
nesrozumitelně a odtažitě. V Itálii se náznaky odumírání provensálské
autenticity projevují jistě už u Ariosta
a Tassa, avšak hlavního představitele
této tendence najdeme na přelomu 16. a 17. století v muži jménem Marino. Podobný styl vznikl i ve Francii
(preciozita), ve Španělsku (konceptismus a kulteranismus) a v Anglii (euphuismus).
Právě v této době však evropská civilizace prožívala prudký rozvoj
průmyslu a obecný vzestup životní úrovně, proto představy o svobodě, ideové
volnosti i váze individua dostávaly v porovnání s pohledem
středověkého člověka netušených, radikálních rozměrů. Nový člověk trhá řetězy,
cítí, jak ho svazují staré konvence, zákony, mravy, celá ta mentalita věku, kdy
kolektiv a řád byly sine qua non přežití. Má mnohem větší představu o svém
právu na svobodu, než měli lidé kdysi, cítí se tedy velmi nesvobodný ve společenském uspořádání své doby. To je romantismus, ale i revolta prokletých
básníků, avantgarda a beat-generation. Domnívám se, že rozbití starých forem
básnického projevu, jejich téměř úplné ignorování během posledních staletí lze
vysvětlit jednak tím, že provensálský směr postupně ztrácel svůj vnitřní obsah
a stal se konvenční záležitostí, jednak velkou revoltou proti všem konvencím,
která pramenila z pocitu akutní
nesvobody.
Zároveň bych se nyní chtěl zamyslet nad otázkou, je-li možné myslet mezi
naší situací v postmoderně a mezi Provence nějakou analogii, která by
opravňovala očekávání, že staré formy (nebo něco jim analogického) opět ožijí.
Předně upozorňuji na tři různé typy konečné fáze modernismu v umění. Na evropském kontinentě to byla revolta,
jež bývá nazývána avantgardou. V Británii se objevila konzervativní
tendence návratu k formalismu, k tradici a pokusů o syntézu. Konečně
Spojené státy americké daly v minulém století lidstvu umění bítníků.
Postmodernitu lze v jistém důležitém smyslu chápat jako vítězství všech tří hnutí a jako otevřený svobodný
prostor, v němž ztrácejí svou výlučnou, ostrou identitu. Dá se říci, že
avantgarda prosadila možnost tvořit jakkoli,
bítníci zase otevřeli možnost ve své tvorbě hovořit prakticky o čemkoli – a autoři jako Eliot a Joyce ukázali, že má smysl nechat se inspirovat tradicí a vtáhnout
ji do současnosti. Umělec se v postmoderní době vyznačuje, řekl bych,
obrovským pocitem svobody, který ho téměř vyprazdňuje. Oblast umění se mnohem
zřetelněji než v minulosti rozštěpila na zábavní průmysl a na skutečnou tvorbu. Čím se dnes lze identifikovat s
oblastí tvorby? Mnozí se domnívají, že tzv. alternativou,
tedy vlastně nekomerčním uměním, jež se zpravidla snaží ať tak či onak setrvat
v pozici revolty. Ale nezdá se, že nesmírné množství různých alternativ
dovede člověku něco opravdu nabídnout. Spíše jde o pomalé odumírání celkem
uměle, mladicky živeného pocitu nesvobody, živeného proto, aby se setrvalo
v kolejích nedávného modernismu.
Pocit svobody, míru a
blahobytu dává prostor k hraní si. Protiklad mezi bojem (bojem se sebou samým, se společností, bojem s láskou
atd.) a hrou v kontextu našich
úvah nejlépe vystihuje analogii postmoderní doby a Provence. Hra může být
různá, může jít o útok (již ne však o smrtelně vážný patos; spíše bude
výsměšný, mírně ironický) na nějaké staré, neproblematizované konstrukce, může
jít o víceméně samoúčelné koláže, ale jistě výraznou možností je a bude hrát si
s formami, vtělovat do nich své opravdové prožitky, své autentické bytí.
Autentické prožitky postmoderního člověka mají totiž daleko k duchu
minulých dob, kdy se lidé (zvláště umělci) cítili jako v kleci. Cestou
k hloubce, vážnosti a opravdovosti v době, kdy všemu v umění a
kultuře dominuje hra, je asi to, co vzniklo před mnoha staletími
v Provence. Dante byl básníkem,
který ve své lyrice i v Božské
komedii nejlépe ukázal, jak lze zůstat věrný principu hry, a přitom jít na
samou dřeň osobní zpovědi, vstoupit do chrámu nejsložitějších filozofických
otázek a nejznepokojivějších náboženských témat. Není proto divu, že ho Eliot,
v moderní době první velký básník provensálské hravosti (tuto hravost nelze
zaměňovat s dadaismem apod.), považuje za největšího básníka všech dob.
Návrat k různým tradicím a jejich promýšlení, kombinování, osvojování je
dnes ostatně celkem rozšířenou záležitostí, ať už se podíváme na knihy pro děti
nebo na Gaudího chrám v Barceloně, jenž byl kdysi považován za symbol
postmodernismu.
Zajímavou charakteristikou dnešních časů, a to v celosvětovém
měřítku, je absence žijících básníků, kteří by byli světovou kulturní
veřejností vnímáni jako klíčové osobnosti postmoderního umění. To, co před
čtyřiceti lety znamenali Prévert, Ginsberg nebo Eliot, to dnes neznamená nikdo. Myslím, že z mých úvah lze
tuto zvláštní situaci snadno vysvětlit. Velká změna mentality, přerod moderny
v postmodernu znamená příklon k hraní si, přičemž se teprve hledá, co
opravdu zaujme. S básníky se roztrhl pytel, hrát si může přece každý.
Zatímco kdysi lidé dobře poznali velkého autora díky tomu, že se mu podařilo
vyjádřit napětí, které vycházelo ze střetu mezi životem autentickým a měšťáckým,
dnes se podobné kritérium zatím jen formuje. V čisté hře, zdá se, to nakonec
musí skončit pozorností k formální umnosti a k hloubce prožitku.
Postmoderní hra není ovšem v žádném případě sešněrována nějakými
explicitními pravidly, ani když se vrací k minulým formám. Celá
provensálská tendence v umění umírá, je-li pojata jako nesrozumitelný nebo
samoúčelný formalismus. Každý opravdový sonet
musí být proto novum, ne opakováním
mechanismu. To, co říká Lyotard na adresu dnešního umění (O postmodernismu, Filosofický ústav AV ČR Praha 1993), to platí
podle mého názoru také o Provence: „Postmoderní umělec, postmoderní spisovatel
je v situaci filosofa: text, který píše, dílo, které vytváří, se neřídí
v zásadě pravidly už stanovenými... Tato pravidla a tyto kategorie jsou
tím, co dílo nebo text hledá. Umělec a spisovatel pracují tedy bez pravidel, a
proto, aby ex post byla stanovena pravidla toho, co bude vytvořeno.“ Když tedy např. Dante přejímal formální strukturu
strof, bylo by příliš povrchní nazývat toto
pravidly. Dílo, jehož pravidla jsou společná mnoha jiným dílům, je neosobité a
mrtvé. Sonet je prostorem k hraní (a dobře víme, že má mnoho různých
formálních podob), avšak pravidla lze
vyčíst až teprve z konkrétní precizní hry, která tvoří osobitost,
nezaměnitelnost každého jednoho sonetu. Nebo jinak řečeno: každý opravdový
sonet má svá pravidla.
Na závěr považuji za velmi důležité upozornit na to, že to, co jsem
nazýval porůznu „provensálskou tendencí“ nebo „uměním provensálského typu“, má
de facto mnohem širší význam a ve svém duchu
by sem patřilo jistě mnoho antických autorů (hlavně Horác), autorů Východu nebo Proust
a Montaigne.