Není snad literárních časopisů dostatek, není jich dokonce přebytek? Zcela souhlasím s tím, že je potíž najít nějaké jiné vysvětlení velkých dotací českým literárním časopisům, které čte a propos určitě jen velmi málo lidí, ačkoli jsou dost možná ve svých vlastních očích a v očích různých mecenášů ztělesněním kultury, než prosté převážení nabídky nad poptávkou: je jich moc. Je jich moc, řekl bych, protože se podobají jak vejce vejci. Tedy mohou se samozřejmě zdát navzájem značně rozdílné, a rozdílné také jsou; jenže jak už je to s rozdíly obecně, rozdílnost dvou věcí se na pozadí třetí vytratí a ony dvě se ve své nepodobnosti té třetí věci zdají navzájem velice podobnými. Dost možná právě na pozadí tohoto časopisu se ukáže podobnost těch ostatních. A mělo by to tak asi být, pokud chce uspět, pokud se nechce stát jedním z mnoha a mnoha bezejmenných plátků, které po pár letech existence zaniknou, aniž si jich někdo povšimne. Je dobré se o to aspoň pokusit, protože s rukama v klíně nikdy nic kloudného nelze vytvořit a přivést k životu.

I když jsem otcem tohoto pokusu o vskutku nový literární časopis, nechci se rozepisovat o tom, jaký by měl být nebo jaký bude. Stal by se totiž starým, předpověditelným, definovatelným a nudným; navíc by se určitě nic z mých představ a předpokladů ve skutečnosti nesplnilo. Chci se proto raději otevřít dobrodružství myšlení, lákat nejrůznější autory, ať už známé nebo neznámé, specialisty nebo esejistické polyhistory, dát prostor komukoli, kdo přijde s myšlenkou, duchaplným nápadem či úvahou. Nepochybuji, že už v tomto momentu je můj projekt alternativou. Ovšemže mi nejde o to vytvořit časopis, kde by mohl přispívat kdokoli čímkoli, časopis, který by se stal pískovištěm plným infantilních grafomanů s pochroumaným, a proto přepjatým sebevědomím. Jde mi vskutku o myšlenky, o myšlenky, a tedy nikoli o jména, tituly nebo konexe. Nejsem žádným způsobem spojený se současným literárním establishmentem, ani s undergroundem, stojím mimo literární dění a z literatury nechci získat žádné peníze nebo slávu. Miluji umění, myšlení a myšlení o umění.

Nechci se vyhýbat konkrétní odpovědi na otázku, v čem by nový literární časopis, jak ho představuji veřejnosti, měl být alternativou k časopisům již zavedeným a fungujícím. Rozhodně netvrdím, že toto nulté číslo je právě takovou alternativou v plném smyslu. Hlavní a charakteristickou vlastností tohoto časopisu by měla být oproštěnost od peněz. Nebudu žádat žádné dotace od vlády nebo od jiných mecenášů (tato oběť není příliš velká a právem může připomínat bajku o lišce a kyselých hroznech, nicméně doufám, že po těch penězích nesáhnu, ani kdybych je měl nadosah); nikdo z autorů, kteří zde budou publikovat, nemůže čekat žádný honorář. Chápu, že člověk se musí nějak živit, nicméně literatura a přemýšlení nad uměním mohou být i pro toho nejvytíženějšího člověka příjemným koníčkem, jímž se jednou za měsíc, jednou za dva měsíce zabývá s radostným srdcem, s potěšením z myšlenky. Plody takovýchto chvil jsou příliš vzácné na to, aby se prodávaly; jsou určeny už samotným vnitřním puzením ke sdělení i sdílení. Mým cílem je vytvořit časopis pro tento účel.

Byl bych rád, kdyby tento časopis byl alternativou k časopisům již existujícím také v jasnosti, živosti a neotřelosti jazyka, v jednoduchosti, v přirozeném plynutí, které je prosté dávno vyprázdněných klišé takzvané literární vědy. Myslím, že člověk, který jednou okusí zřetelné a obsažné anglosaské myšlení (jako příklad bych mohl uvést jak Locka, tak Quinea nebo Poppera – z literární oblasti především Eliota), musí toužit napodobovat jej, seč může, pokud mu jde upřímně o myšlenku a nikoli o zastírání vlastní bezmyšlenkovitosti. V tom nezastírání bezmyšlenkovitosti se například lišil Kant od Hegela, jak se aspoň domnívám. Kanta sice Hume probudil z dogmatického spánku, ale nemohl mu již vnuknout vyjadřovací talent, takže přes veškerou Kantovu snahu i jeho opravdovou a veřejně přiznanou lítost nad svým způsobem psaní, nepodařilo se Kantovi Anglosasy ani napodobit. Hegel naproti tomu z dogmatického spánku probuzen nebyl nikdy, nýbrž vytvořil píšťalu, pomocí které do něj uvedl na dlouhé století celou Evropu. Jejím hlavním znakem je temný a nesrozumitelný tón plný předstírání těch nejhlubších pravd. Hegel tedy měl talent, jejž ovšem využil velmi zle, Kant talent neměl, ačkoli ho až křečovitě toužil využít k dobrému dílu, kdyby ho ovšem měl.

Konečně posledním a zřejmě nejdůležitějším momentem, díky němuž tento časopis může být alternativou, je snaha hledat pro umění nějakou cestu dále, upnout se k budoucnosti – a já osobně podobnou tendenci budu realizovat mimo jiné opatrnou snahou o návrat k tomu, co bylo před avantgardou, i k avantgardě samotné, abych mohl jako příslušník dnešní nastupující generace diskutovat o tom, zda se vůbec k něčemu vrátit, proč se vracet, proč se nevracet, jak a kam vykročit dále – jaké představě a funkci umění říci ano ve své tvorbě, ve svém životě. Na začátku nového milénia víme celkem s jistotou, že za posledních padesát let bylo v umění vykonáno mnoho, že stojíme na ramenou géniů a skutečných bojovníků, kteří tvrdou prací, obětavostí a opravdovým zaujetím dosáhli značných výsledků. Necháme nyní raději civilizaci rozpadnout do naprosté lhostejnosti a relativismu nebo budeme pokračovat v jejich cestě dále? Představa samovolného udržení civilizační a kulturní úrovně je totiž iluzorní. Myšlenka je a zůstává nadějí. Kdekoli se myslí, byť na stránkách časopisu téměř privátního a naprosto nevlivného, tam se koná dobré dílo, jež je stejně příjemné jako užitečné... a které je především nadějné.