Venkovské újezdy, velké břehy,

na nichž roste rmen a chrpa modrá,

jílová hlína s vráskami obra

má po ranách větru zbylé stehy.

Kol je tráva, dávno seschlá zpola

a samota bez hranic poutníka:

kudy a kam zvlněnou krajinou?

Do bahna kdys otištěná kola

dávno ztvrdla a prach vše obmyká.

Cesta vede borovic tišinou,

pak dál a dál, až očím pominou

pohyby kohosi, kdo šel tudy,

a mák větrem pustí lístek rudý,

jako by sbohem nořil do něhy.