Venkovské
újezdy, velké břehy,
na
nichž roste rmen a chrpa modrá,
jílová
hlína s vráskami obra
má
po ranách větru zbylé stehy.
Kol
je tráva, dávno seschlá zpola
a
samota bez hranic poutníka:
kudy
a kam zvlněnou krajinou?
Do
bahna kdys otištěná kola
dávno
ztvrdla a prach vše obmyká.
Cesta
vede borovic tišinou,
pak
dál a dál, až očím pominou
pohyby
kohosi, kdo šel tudy,
a
mák větrem pustí lístek rudý,
jako
by sbohem nořil do něhy.